Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process due to insufficient reasoning on property rights. The court rejects the argument that cited precedent was irrelevant. The decision upholds the Supreme Court's dismissal of the appeal. The court finds no procedural violation. The ruling emphasizes the limits of constitutional review. The case concerns property registration disputes. The outcome is a dismissal of the constitutional complaint. The legal principle is about procedural fairness. The court concludes the appeal was inadmissible. The reasoning relies on established case law. The decision protects legal certainty. The parties are Záhorský and Záhorská. The Supreme Court dismissed the appeal. The Constitutional Court rejected the complaint. The issue is property title disputes. The court ruled against the appellants. The judgment is final and binding. The case is III.ÚS 998/14. The date is 2014-04-10. The court is Ústavní soud ČR.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Kateřiny Záhorské a 2. Jana Záhorského, obou zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013 č. j.

30 Cdo 3563/2013-432, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 14. března 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, a to pro tvrzené porušení jejich základního práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku (podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod).

2. Nejvyšší soud v řízení o žalobě na určení vlastnictví k nemovitostem (v němž stěžovatelé byli žalovanými) odmítl dovolání stěžovatelů (proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. 3. 2013 č. j.

35 Co 159/2012-400) jako nepřípustné podle § 237 a § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. To z důvodu, že je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (kterou demonstrativně citoval) a není důvod pro odchylné posouzení právní otázky s tím, že dovolání nemůže být přípustné ani z důvodu, jimiž žalovaní zpochybňují skutkový stav zjištěný odvolacím soudem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).

II. Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají nedostatek řádného odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud sice odkázal ve stručném odůvodnění na konstantní judikaturu, ale tato judikatura neřešila stejnou otázku, jakou stěžovatelé nastolili v dovolání. Touto otázkou předloženou v dovolání podle stěžovatelů hlavně bylo, zda soud může určit vlastnické právo na základě smlouvy, která nebyla předmětem vkladu do katastru nemovitostí (pozdější smlouva, která byla vložena do katastru nemovitostí, pak nebyla způsobilá k vložení vlastnického práva). Stěžovatelé i v dovolání tvrdili, že žalobci prokazují své vlastnické právo ke sporným nemovitostem smlouvou ze dne 10. 6. 1994, která ovšem nebyla předmětem vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, když smlouva, na jejímž základě bylo vlastnické právo vloženo, byla kupujícími podepsána až později, tj. po smrti prodávající a až poté byl také podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Podle stěžovatelů katastrální úřad rozhoduje vždy o vkladu vlastnického práva na základě konkrétní listiny, která mu je předložena, když smlouva ze dne 10. 6. 1994 mu nikdy ke vkladu předložena nebyla. Posléze stěžovatelé rozebírají Nejvyšším soudem odkazovaná rozhodnutí se závěrem, že jimi předloženou otázku v dovolání neřeší.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli coby účastníky v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

6. Ústavní soud uvádí, že stěžovatelé (petitem i odůvodněním ústavní stížnosti) napadli pouze usnesení Nejvyššího soudu, který jejich dovolání odmítl podle § 237 o. s. ř. jako nepřípustné. Nenapadli tedy rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, která se meritem věci zabývala, a contrario usnesení Nejvyššího soudu, které jen dovodilo nepřípustnost dovolání. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do úvahy Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání.

7. Z hlediska přesvědčivosti rozhodnutí Nejvyššího soudu by sice bylo vhodnější podrobnější vysvětlení, proč (v čem konkrétně) odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na věc stěžovatele dopadají. Ostatně pak by třeba ani stěžovatelé ústavní stížnost nepodávali (v ní totiž především argumentují, že odkazovaná judikatura na jejich případ nedopadá) a jde tak i o prevenci proti prodlužování soudního řízení, což se negativně dotýká vždy i druhého účastníka řízení (jeho právní jistoty). Avšak ve svém důsledku nelze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska nic namítat (viz metodologicky podobně např. usnesení ze dne 2. 10. 2013

sp. zn. II. ÚS 2745/13

).

8. Stěžovatelé k ústavní stížnosti přiložili dovolání. Z něj plyne, že hlavní dovolací otázkou bylo, zda lze určit vlastnické právo na základě smlouvy, která předložena katastru nemovitostí nikdy nebyla (konkrétně kupní smlouva uzavřená mezi přítomnými účastníky již dne 10. 6. 1994) a která se sice obsahově nelišila co do projevu vůle od smlouvy později katastru nemovitostí předložené, ale lišila se datem podpisu smlouvy a jejího ověření. Právě tato otázka měla podle stěžovatelů zakládat přípustnost dovolání (srov. např. str. 5 dovolání).

9. Ústavní soud připouští, že takto položená otázka v (Nejvyšším soudem) citované judikatuře přímo řešena nebyla. Na druhou stranu nelze nevidět i tu část odůvodnění napadeného usnesení, podle níž přípustnost nezakládají námitky zpochybňující skutkový stav. Stěžovatelé v dovolání vycházeli z premisy, že odvolací soud přijal závěr, podle něhož byla do katastru nemovitostí vložena právě kupní smlouva uzavřená mezi přítomnými účastníky již dne 10. 6. 1994 a "pouze" s tímto závěrem nesouhlasili. Krajský soud tak měl podle dovolání zaujmout závěr opačný než stěžovatelé, kteří naopak tvrdili, že jiná, až pozdější kupní smlouva, byla do katastru nemovitostí vložena. Tento závěr (odvolacího soudu i stěžovatelů) je však závěrem skutkovým (nejde o výraz právního posouzení). Zde se tak Ústavní soud dostává k argumentaci napadeného usnesení, podle níž (v podstatě) při posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhého stupně. Pak se však citovaná judikatura Nejvyššího soudu staví do jiného světla, neboť Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti vycházel ze skutkového závěru, podle něhož byla do katastru nemovitostí vložena právě kupní smlouva uzavřená mezi přítomnými účastníky již dne 10. 6. 1994. Z toho plyne, že následující právní úvahy nižších soudů (použité na zjištěný skutkový stav), při uvedeném náhledu na obsah dovolání, pohledem citované judikatury obstojí, resp. citovaná judikatura nebyla tak zcela mimoběžná, jak dovozují stěžovatelé. Projev libovůle v podobě nedostatku řádného odůvodnění, který by zakládal porušení práva na spravedlivý proces (a v důsledku toho i porušení hmotného vlastnického práva), proto v tomto kontextu shledávat v napadeném usnesení nelze.

10. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu