Constitutional Court dismisses appeal as lower courts correctly interpreted retroactive employment termination law.

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Konfršta, zastoupeného JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem náměstí Míru 143, Domažlice, proti rozhodnutí ministra financí ze dne 20. 8. 2008 č. j. 40999/2008, rozhodnutí ministra financí ze dne 20. 11. 2008 č. j. 78207/2008, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012 č. j. 10 Ca 21/2009-38 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013 č. j. 3 Ads 51/2012-48, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 4. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva") a čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR.

2. Rozhodnutím ministra financí ze dne 20. 8. 2008 č. j. 40999/2008 byla zrušena rozhodnutí Celního ředitelství Praha, jimiž bylo stěžovateli přiznáno odchodné a platové vyrovnání. To odůvodnil tím, že rozhodnutí, kterým byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru, bylo k odvolání stěžovatele zrušeno, a to se zpětným účinkem. Stěžovatelův služební poměr proto trval jako by nebyl ukončen, a proto nemohl stěžovateli vzniknout nárok na odchodné a platové vyrovnání. Rozhodnutím ministra financí ze dne 20. 11. 2008 č. j. 78207/2008 byl stěžovatelův rozklad proti předchozímu rozhodnutí zamítnut. V důsledku zrušení rozhodnutí o propuštění byl obnoven právní stav, který existoval před jeho vydáním, a stěžovatelův služební poměr proto neskončil. Rozhodnutí vydaná na základě skončení služebního poměru tak byla vydána v rozporu se zákonem, jelikož podmínkou pro přiznání odchodného a platového vyrovnání je právě skončení služebního poměru, ke kterému de iure nedošlo. Stěžovatelova argumentace, že služební poměr nebyl obnoven ex tunc, není případná, neboť v takovém případě by stěžovateli nemohla být započítána celá délka poměru pro případné výsluhové nároky a nemohl by mu být zpětně proplacen služební příjem.

3. Městský soud v Praze přezkoumal prvostupňové a druhostupňové správní rozhodnutí a žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se s jejich právní interpretací zpětného obnovení služebního poměru v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí o propuštění a neslučitelnosti nároků ze služebního poměru s nároky vyplývajícími ze skončení takového služebního poměru. Soud se neztotožnil s argumentací stěžovatele snažící se z hlediska dobrých mravů ospravedlnit přijetí obojího plnění. Ve skutečnosti se totiž jedná o plnění alternativní a uplatnění nároků na obě plnění ze strany stěžovatele nemůže obstát ani bona mente. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se se zmiňovanou argumentací a uvedl, že právní stav, podle kterého se služební poměr obnovil ex nunc, ve skutečnosti představuje stav odporující zákonu. Na základě nezákonného, zrušeného rozhodnutí totiž nemohla být vydána další rozhodnutí o přiznání výsluhových nároků.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že napadenými rozhodnutími byla zrušena rozhodnutí přiznávající mu výsluhové nároky. Dle názoru stěžovatele byla tato rozhodnutí vydána v souladu s právním a skutkovým stavem existujícím v době jejich vydání a pro jejich zrušení nebyly dány důvody skutkové, ani právní. V době mezi vydáním rozhodnutí o propuštění a jeho zrušením stěžovatel právně ani fakticky ve služebním poměru nesetrvával a z tohoto pohledu měla být dle ustanovení § 193 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, zrušená rozhodnutí o přiznání výsluhových nároků přezkoumávána, nikoliv s ohledem na rozhodnutí zrušující rozhodnutí o propuštění.

III. Hodnocení Ústavního soudu

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

6. Stěžovatel svou stížnost staví právě na polemice s interpretací podústavního práva obecnými soudy. Ústavnímu soudu však ve světle výše nastíněných principů role interpreta podústavního práva nepřísluší a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 181/14

ze dne 13. 3. 2014, usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3006/13

ze dne 12. 3. 2014].

7. Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Všechna napadená rozhodnutí splňují podmínky předvídané Listinou a Úmluvou, přičemž samotná argumentace týkající se otázky trvání služebního poměru nijak nevybočuje z příslušných zákonných ustanovení a obecných právních principů a zásad. Ústavní soud pak neshledává nutným k argumentaci podané v rozhodnutí správních soudů a orgánů cokoliv dodávat, neboť veškeré aspekty problematiky působnosti rozhodnutí ex tunc a obnovení trvání služebního poměru jsou v nich extenzivně rozvedeny.

8. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu