Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding property seizure order.

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Dmitrije Volkova, zastoupeného Mgr. Ivem Siegelem, advokátem se sídlem Školská 38, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2014 sp. zn. 43 Nt 4707/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na ochranu vlastnického práva, vyplývajícího z čl. 11 Listiny. Dále mělo dle stěžovatele napadeným rozhodnutím dojít ke svévoli a porušení zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, které zapovídá článek 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl napadeným usnesením o stížnosti stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy SKPV, odboru hospodářské kriminality, ze dne 16. 12. 2013 č. j. KRPA-467205-26/TČ-2013- 000091, jímž bylo rozhodnuto o zajištění stěžovatelových peněžních prostředků na účtu banky tak, že stížnost byla zamítnuta. Svými podněty ze dne 3. 2. 2014 a ze dne 24. 2. 2014 posléze stěžovatel dosáhl toho, že usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 7. 3. 2014 č. j. 1 ZN 5084/2013-69 bylo zrušeno zajištění jeho finančních prostředků.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práv. Stěžovatel připouští, že již došlo ke zrušení zajištění peněžních prostředků stěžovatele a mohlo by se proto jevit, že zásah napadeného usnesení do práv stěžovatele již netrvá. Napadené usnesení však stále má dle stěžovatele dopad do jeho práv, neboť je překážkou úspěšného uplatnění práva stěžovatele na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud pak poukazuje ustáleně na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů prověřujících páchání trestné činnosti v přípravné fázi trestního řízení. Tyto orgány (zejména pak obecné soudy) mají nejlepší předpoklad pro apriorní posouzení přiměřenosti prováděného úkonu a Ústavnímu soudu pak zásadně nepřísluší ex post posuzovat oprávněnost jejich úvah a závěrů, a to i v případě, že by se s nimi neztotožňoval. Jak vyplývá již z trestního řádu, uvažuje rozhodující obecný soud při nařizování úkonů zasahujících základní práva v přípravném řízení vždy toliko v rovině pravděpodobností a vyvažování ohrožených zájmů. Ústavní soud by v tomto směru mohl na ochranu základních práv zajištěním peněžních prostředků dotčené osoby zasáhnout toliko v případě zjevného excesu v odůvodnění předmětného rozhodnutí; tedy např. v situaci, kdy je z příkazu zjevné, že se soud poměřováním dotčených zájmů vůbec nezabýval nebo jeho úvahy postrádají racionálnost. K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Naopak sám stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že zásahu do jeho práv již bylo příslušným orgánem zamezeno.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu