Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unequal litigation costs allocation between parents in custody proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Skřivánka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Spálená 14, Praha 1, směřující proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2013 č. j. 22 Co 305/2013-165 v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok III. rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. února 2013 č. j. 30 P 176/2011-139, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného výroku rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), kterým byl potvrzen nákladový výrok rozsudku Okresního soudu Praha-východ (dále jen "soud prvního stupně").

2. Výrokem III rozhodnutí soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost nahradit České republice na nákladech řízení (ve věci péče o nezletilou dceru) částku 11 900 Kč. Tato částka odpovídala nákladům za vypracovaný znalecký posudek v rozsahu 1/2, přičemž povinnost zaplatit druhou polovinu nákladů byla uložena manželce stěžovatele.

3. Stěžovatel se domnívá, že napadený výrok je "extrémně nespravedlivý" a bylo jím zasaženo do jeho práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Má za to, že vypracování znaleckého posudku k zjištění jeho aktuálního zdravotního stavu a jeho osobnostní struktury iniciovala matka nezletilé, a měla by tudíž nést náklady za jeho zpracování v plné výši.

4. Po obeznámení se s ústavní stížností a přiloženými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Předně je třeba zdůraznit, že výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) stojící mimo soustavu obecných soudů, nelze považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí.

6. Při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, navíc postupuje Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například tehdy, když zjistí, že došlo extrémním způsobem k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo [viz nález

sp. zn. II. ÚS 259/05

ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)].

7. V projednávané věci Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů neshledal, natož pochybení extrémní. Výhrady stěžovatele k nákladovému výroku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již - z hledisek ústavního práva adekvátně - vypořádaly. Uložení povinnosti nahradit náklady za vypracování znaleckého posudku oběma rodičům stejným dílem bylo obecnými soudy řádně odůvodněno (viz zejména str. 2 - 3 usnesení odvolacího soudu) a Ústavní soud nemá jejich rozhodnutím co vytknout.

8. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. dubna 2014

Michaela Židlická v. r.

předsedkyně senátu