Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil litigation costs in an excindation proceeding as clearly unfounded.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Statutární město Olomouc, se sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem, se sídlem, Riegrova 12, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 3. 2012, č. j. 12 Co 77/2012-71, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1. Listiny základních práv a svobod a s odkazem na článek 90 odst. 1 Ústavy České republiky, domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Ústavní soud z přiložené ústavní stížnosti a ze spisu obecného soudu, který si za účelem posouzení věci vyžádal, zjistil, že Okresní soud v Olomouci (dále také "soud prvního stupně") svým rozsudkem ze dne 8. 11. 2011, č. j. 21 C 203/2011-54, rozhodl o excindační žalobě žalobce RDS stavby Olomouc, s. r. o., (v exekučním řízení vedeném na majetek povinné Renaty Vyhlídalové) proti stěžovateli tak, že se z nařízené exekuce, vedené soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 103 EX 17752/07, vylučují movité věci zapsané v soupisu movitých věcí ze dne 5. 5. 2011 pod položkou 1), 2), 3), 20), 24), 25) a 26) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění k náhradě nákladů řízení odvolací soud uvedl, že rozhodl dle § 143 o. s. ř., neboť stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nezavdal svým chováním příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, protože se pouze domáhal v exekuci zákonným způsobem svého práva na výkon rozhodnutí a skutečnost, které věci a majetková práva budou postiženy exekučním příkazem (exekucí), nemohl nijak ovlivnit. Na základě tohoto ustanovení by však byl žalobce povinen uhradit stěžovateli jeho náklady řízení. Soud proto, s ohledem na povahu excidačního řízení, kdy žalobce nemá jinou zákonnou možnost, jak se domoci ochrany svého vlastnického práva, ve věci shledal důvody hodné zvláštního zřetele a aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. ve prospěch žalobce.

Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále také "odvolací soud") svým usnesením ze dne 29. 3. 2012, č. j. 12 Co 77/2012-71, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 12 880,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení a ve výroku II. zavázal stěžovatele zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 960,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada věcného úspěchu. V souvislosti s novelou zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, zákonem č. 286/2009 Sb. s účinností od 1. 11. 2009 nelze uvažovat o podmínkách aplikace § 143 o. s. ř. u excidační žaloby, neboť oprávněný z exekuce má možnost zamezit podání excidační žaloby akceptací návrhu povinného na vyškrtnutí věcí ze soupisu movitých věcí soudním exekutorem. Pokud stěžovatel neakceptoval stanovisko žalobce, že sporné věci nepřipouští výkon rozhodnutí, neměl žalobce jinou možnost než uplatnit své právo v nalézacím řízení. Pokud pak žalobce s žalobou v plném rozsahu uspěl, součástí odpovědnosti stěžovatele za své procesní stanovisko je povinnost zaplatit veškeré účelně vynaložené náklady k obraně práva žalobce.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud svým rozhodnutím o nákladech řízení extrémně vybočil z pravidel upravujících řízení a při aplikaci ustanovení zákona jednal vysloveně svévolně. Došlo tak k procesnímu excesu, který má charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu navíc dle stěžovatele znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Stěžovatel následně polemizuje s jednotlivými dílčími názory odvolacího soudu a připomíná, že jakožto územní samosprávný celek má zákonnou povinnost spravovat obecní majetek s péčí řádného hospodáře, a proto nemohl bez spolehlivého důkazu, že předmětná věc skutečně patří žalobci, s jejím vyškrtnutím ze soupisu majetku povinné souhlasit. Žalobce přitom před podáním žaloby žádné důkazy o svém vlastnickém právu nepředložil a nebyly součástí ani příslušného spisu; ostatně nalézací soud musel během dvou jednání provést řadu důkazů, než dospěl k závěru, že vlastnické právo žalobce bylo prokázáno.

II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.

Ústavní soud dodává, že spolu s touto ústavní stížností byly Ústavnímu soudu doručeny další dvě obsahově podobné ústavní stížnosti (vedené pod

sp. zn. III. ÚS 2559/12

a pod

sp. zn. II. ÚS 2560/12

), které rovněž směřovaly do výroku o náhradě nákladů excidačního řízení. Obě ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení ze dne 23. 8. 2012,

sp. zn. III. ÚS 2559/12

, a usnesení ze dne 23. 10. 2012,

sp. zn. II. ÚS 2560/12

). Po přezkoumání této ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal žádného důvodu, aby se od uvedených rozhodnutí jakkoliv odchýlil.

V obou zmiňovaných usneseních, jakož i ve své dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se staví k otázce náhrady nákladů řízení rezervovaně. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, totiž zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod účastníka řízení [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

(U 25/27 SbNU 307), a usnesení ze dne 13. 10. 2005,

sp. zn. III. ÚS 255/05

]. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [nález ze dne ze dne 30. 4. 2008,

sp. zn. III. ÚS 1817/07

(N 81/49 SbNU 177)]. Podle právního názoru vysloveného v nálezu ze dne 12. 11. 2007,

sp. zn. I. ÚS 1531/07

(N 189/47 SbNU 461), otázka náhrady nákladů dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu.

Otázkou náhrady nákladů v excindačním řízení se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 9. 6. 2009,

sp. zn. III. ÚS 292/07

(N 133/53 SbNU 669), v němž na jednu stranu konstatoval, že je obecně nutné považovat za nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, a nyní žádá výkon příslušného rozhodnutí, byl povinován k zaplacení náhrady nákladů řízení vůči osobě, která proti němu ve sporu o tzv. excindační žalobě byla úspěšná. Na druhé straně ovšem zdůraznil nutnost zohlednit konkrétní okolnosti případu a mezi nimi především chování oprávněného a jeho postoj k požadavku žalobce, neboť je to právě oprávněný, komu je ve smyslu platné právní úpravy dána možnost, aby sledoval úkony pověřeného soudního exekutora a aby jeho případný "hraniční přístup korigoval".

Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že v prvé řadě záleží na uvážení obecných soudů, jak posoudí okolnosti toho kterého případu a v závislosti na nich rozhodnou o povinnosti hradit náklady řízení. Jestliže obecné soudy svůj postup dostatečně odůvodní, Ústavní soud se necítí být povolán jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2012,

sp. zn. II. ÚS 2560/12

).

V dané věci je z odůvodnění odvolacího soudu zcela patrné, z čeho odvolací soud vyšel, o jaké ustanovení zákona své rozhodnutí opírá a proč naopak nevyhověl námitkám stěžovatele. Napadené rozhodnutí je logicky a plně odůvodněno a nic nenasvědčuje tomu, že by odvolací soud extrémně vybočil z pravidel upravujících náhradu nákladů řízení o excidační žalobě. Ústavní soud proto shledává rozhodnutí odvolacího soudu zcela ústavně konformním.

III. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu