Constitutional Court dismisses appeal against criminal court evidence evaluation as within general court authority.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele: R. B., Věznice Valdice, právně zastoupeného advokátem Mgr. Lukášem Slaninou, Nezvalova 423/8, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 3 Tdo 1025/2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2012 sp. zn. 11 To 138/2011 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, sp. zn. 52 T 6/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 17. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Posledním opravným prostředkem, který stěžovatel využil před podáním ústavní stížnosti, bylo dovolání, které však bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto. Stěžovatel je toho názoru, že v proběhnuvším trestním řízení došlo k několika závažným pochybením, které spatřuje především v tom, jak obecné soudy hodnotily jím navržené důkazy, resp. svědecké výpovědi. Zatímco jednu skupinu svědků, mající zkušenost s konzumací drog, považují obecné soudy za věrohodnou, jinou skupinu svědků, mající rovněž zkušenost s konzumací drog, považují obecné soudy za nevěrohodnou. Soudy tak tutéž okolnost hodnotily u různých osob rozdílně. Tímto způsobem mělo dojít k porušení práva na obhajobu, neboť stěžovatel se nemohl úspěšně bránit. Obviněnému nemůže být bráněno vyhledávat a přednášet vlastní důkazní návrhy. Soud nemůže nechat bez povšimnutí obviněným nalezené, předložené nebo navržené důkazy. Stěžovatel v souvislosti s prováděním dokazování poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž lze neakceptování důkazního návrhu založit pouze třemi důvody. První je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ověřit či vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím důvodem je nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle kterého určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno. Z výše vyložených důvodů se stěžovatel cítí být zkrácen na svých základních právech a svobodách, jež jsou mu garantovány Listinou základních práv a svobod.

III. Ústavní soud si vyžádal související spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, sp. zn. 52 T 6/2011, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Ústřední námitkou stěžovatele je pochybení obecných soudů spočívající v navržených a neprovedených důkazech, tzv. opomenuté důkazy. K tomu je nutno uvést, že je to především obecný soud, kdo v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Z provedeného procesu dokazování nevyplývá, že by tento byl veden jednostranně nebo že by důkazní návrhy stěžovatele nebyly realizovány či brány v potaz. Z hlediska kautel spravedlivého procesu považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že se obecné soudy s důkazními návrhy stěžovatele vypořádaly, a když už důkazní návrh neprovedly, uvedly důvod, proč tak neučinily. Této otázce se v rámci odůvodnění svého odmítavého usnesení věnoval podrobně i Nejvyšší soud a na jeho závěry lze zcela odkázat.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995

sp. zn. III. ÚS 84/94

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu