Constitutional Court dismissed constitutional complaint as unreasonable due to exhaustion of legal remedies and lack of procedural violation.

Ústavní soud ČR rozhodl dne 27. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Rudolfa Nyklíčka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem, AK se sídlem v Náchodě, Tyršova 64, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012 č. j. 1 Afs 71/2012-35, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2012 č. j. 31 Af 63/2011-41, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2011 č. j. 1569/11-1100-604189 a rozhodnutí Finančního úřadu v Náchodě ze dne 24. 6. 2010 č. j. 76460/10/243911605146, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Odvolacího finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností doručenou dne 29. 1. 2013 se Rudolf Nyklíček (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná ve správním soudnictví a jim předcházející rozhodnutí územních finančních orgánů vydaná ve věci daně z příjmu fyzických osob.

Jelikož ústavní stížností byla napadena rozhodnutí orgánů daňové správy vydaná přede dnem 1. 1. 2013, Ústavní soud pro úplnost připomíná, že k uvedenému dni nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v důsledku čehož se změnila struktura daňové správy. Z dosavadních finančních úřadů vznikla územní pracoviště 14 krajských finančních úřadů, a nově vzniklo též Odvolací finanční ředitelství v Brně, vykonávající působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného finančním úřadům (srov. vyhl. č. 48/2012 Sb., o územních pracovištích finančních úřadů, která se nenacházejí v jejich sídlech).

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 24. 6. 2010 Finanční úřad v Náchodě (dále jen "správce daně") rozhodnutím č. j. 76460/10/243911605146 žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 148 576,- Kč a s tím související penále ve výši 29 715,- Kč.

Dne 15. 3. 2011 Finanční ředitelství v Hradci Králové (dále jen "finanční ředitelství") rozhodnutím č. j. 1569/11-1100-604189 odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně ze dne 24. 6. 2010 zamítlo.

Dne 26. 6. 2012 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "správní soud") rozsudkem č. j. 31 Af 63/2011-41 žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 15. 3. 2011 č. j. 31 Af 63/2011-41 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Dne 7. 11. 2012 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") rozsudkem č. j. 1 Afs 71/2012-35 kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 26. 6. 2012 č. j. 31 Af 63/2011-41 zamítl jako nedůvodnou (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výroky II a III).

III. V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení před orgány finanční správy a soudy ve správním soudnictví, a vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími, jimiž měla být porušena jeho zaručená základní práva a svobody. Popsal skutkové okolnosti týkající se neuznaných výdajů za dodavatelsky provedené práce a polemizoval s jejich posouzením správcem daně a ve správním soudnictví; obdobně pojednal o neuznaných výdajích za prohraný soudní spor a vyjádřil vlastní právní názor na uvedené sporné otázky.

Dále stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že "jak správní orgány, tak i soudy, zamezily v přístupu ke spravedlivému soudnímu procesu, neboť neprovedly veškeré ... navrhované důkazy" a tvrdil, že postupem, vedoucím k vydání napadených rozhodnutí, byl porušen čl. 10, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nepokládá za nutné rekapitulovat průběh řízení před správními orgány resp. správním soudem a kasačním soudem, ani důvody, které stěžovatele vedly k podání ústavní stížnosti, neboť obé je Ústavnímu soudu i účastníku řízení známo.

Správní soud ve svém rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základního práva na spravedlivý proces, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo. Tvrzení o porušení čl. 5 a čl. 10 odst. 1 Listiny nebylo podloženo jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací.

Správní i kasační soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní (stížnostní) body obsažené ve správní žalobě stěžovatele resp. jeho kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byl stěžovatel právně zastoupen, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného správním soudem nebo kasačním soudem, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.

Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení čl. 17 odst. 1 a 2 Všeobecné deklarace lidských práv, Ústavní soud připomíná, že Všeobecná deklarace má přes svůj výjimečný historický i politický význam stejnou právní povahu jako ostatní rezoluce Valného shromáždění OSN. Je doporučením, a proto nevytváří pro státy závazky, ani není přímým pramenem práva. Pro vnitrostátní soudy nemá právní závaznost, neboť není mezinárodní smlouvou. Deklarace se tudíž při podání k vnitrostátním soudům nelze účinně dovolávat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu