Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet mandatory lawyer representation requirements.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Černoty, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. prosince 2013 č. j. 2 Ans 7/2013-11, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Podáním ze dne 14. února 2014, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. února 2014, stěžovatel napadl v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Ačkoliv byl již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje. Stěžovatel jako v množství jiných podání nedostál zejména požadavku povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem ve smyslu § 30 a 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z vnitřní evidence Ústavního soudu se podává, že stěžovatel Ústavnímu soudu od roku 2007 adresoval již několik stovek podání, ve vztahu ke kterým byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučen (viz např. řízení vedená pod

sp. zn. I. ÚS 257/09

,

I. ÚS 467/09

,

I. ÚS 787/09

,

III. ÚS 291/09

,

IV. ÚS 424/09

,

III. ÚS 1204/10

,

II. ÚS 1778/10

,

II. ÚS 289/11

,

I. ÚS 783/12

,

I. ÚS 2783/12

,

II. ÚS 3748/12

).

2. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud však byl na základě výše uvedených skutečností nucen ve věcech stěžovatele opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti, ve vztahu k požadavku právního zastoupení, poučení není nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.

3. Ústavní soud má současně za to, že zákonem o Ústavním soudu stanovená dvouměsíční lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti, zejména pak v případě stěžovatele, který se na Ústavní soud obrátil již téměř čtyřmi sty podáními. Za dané situace lze tedy považovat za neúčelné, aby i v tomto řízení byl stěžovatel znovu vyzýván k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

4. V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (a ve shodě s více jak dvěma sty obdobnými usneseními) se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem projednávaný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2014

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu