Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process due to missed deadline and lack of full complaint copy.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky United Energy, a. s., Teplárenská 2, Most - Komořany, právně zastoupené advokátem JUDr. Jiřím Císařem, Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 11 Cmo 139/2012 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2012 sp. zn. 26 Cm 3/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 5. 3. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem byl vůči stěžovatelce vydán platební rozkaz, proti němuž podala stěžovatelka odpor. Usnesením ze dne 16. 1. 2012 vyzval krajský soud žalobce, aby ve lhůtě 15 dnů doplnil svá tvrzení stran dodání zboží stěžovatelce, včetně tvrzení o převzetí zboží stěžovatelkou. Žalobce zaslal doplnění žaloby faxem dne 2. 2. 2012 a následně jej doplnil písemným podáním dne 3. 2. 2012. Téhož dne, tj. 3. 2. 2012, vydal krajský soud usnesení, kterým uložil stěžovatelce, aby se ve lhůtě třiceti dnů k žalobě vyjádřila. Zmíněné usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 7. 2. 2012. Stěžovatelka doručila soudu vyjádření k žalobě dne 23. 4. 2012 a dne 27. 4. 2012 vydal krajský soud ústavní stížností napadený rozsudek pro uznání. K odvolání stěžovatelky byl uvedený rozsudek vrchním soudem potvrzen.

Krajský soud rozsudek pro uznání odůvodnil tak, že lhůta pro vyjádření uplynula dne 7. 3. 2012 a vyjádření stěžovatelky ze dne 23. 4. 2012 bylo zjevně opožděné. Na uvedeném pak podle krajského soudu nemůže ničeho změnit ani ta skutečnost, že právní zástupce stěžovatelky byl od 13. 2. 2102 do 23. 3. 2012 v pracovní neschopnosti - podle názoru soudu měla být tato skutečnost sdělena ve lhůtě pro podání vyjádření, tj. do 7. 3. 2012. Stěžovatelka dále namítala, že společně s výzvou k vyjádření neobdržela doplněk žaloby, když soud prvního stupně dal pokyn kanceláři k zaslání výzvy ještě v době, kdy měl k dispozici pouze faxové doplnění návrhu. Uvedenou skutečnost pak dokazuje i ten fakt, že ve spise jsou založeny oba stejnopisy doplněné žaloby. Je tedy zjevné, že stěžovatelce nebyly doručeny komplexní podklady, na jejichž základě obecný soud rozhodoval, tím došlo nepochybně k porušení principu rovnosti stran a spravedlivého procesu. Obecné soudy daly přednost principu formální pravdy před principem materiální pravdy. V souvislosti s uvedeným pak poukazuje stěžovatelka na skutečnost, že jiný senát téhož soudu v obdobné věci rozhodl rozdílně.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

V předmětném případě považuje Ústavní soud za podstatnou především nečinnost stěžovatelky. I za situace, že by jí nebylo doručeno doplnění žaloby, byla jí dána možnost se k věci vyjádřit, alespoň v omezeném rozsahu, přičemž není na jejím posouzení, zda podklady pro rozhodnutí jsou pro soud dostačující. Je zcela zjevné, že stěžovatelka se ústavní stížností snaží pouze zhojit promeškanou lhůtu k podání vyjádření. Za předpokladu, že by se tvrzení stěžovatelky zakládalo na pravdě a doplnění žaloby jí skutečně nebylo soudem zasláno, nic jí nebránilo odeslat vyjádření doručené soudu až dne 23. 4. 2012 v soudem poskytnuté lhůtě nebo v této lhůtě soud alespoň informovat o vzniku pracovní neschopnosti právního zástupce stěžovatelky. Tento zaslal vyjádření prakticky až měsíc po skončení pracovní neschopnosti a i z toho lze usuzovat na okrajovost předmětného případu pro stěžovatelku.

Odkazuje-li stěžovatelka na odlišnou rozhodovací praxi jiného senátu, nutno konstatovat, že není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů.

Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

I. ÚS 2/93

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo, neboť stěžovatelka pouze nevěnovala svým právům dostatečnou pozornost.

Z výše uvedených důvodů nepovažuje Ústavní soud postup obecných soudů v dané věci za rozporný s ústavním pořádkem České republiky.

Ústavnímu soudu tak nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků řízení odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu