Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding fair trial rights in labor dispute proceedings. The Court rejects claims of arbitrary judicial discretion and procedural unfairness. The decision upholds lower court rulings on wage replacement and legal costs.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Dany Pospíšilové, zastoupené Mgr. Kateřinou Sigmundovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Jiráskova 614, Česká Lípa, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 24. 10. 2011 č. j. 16 C 70/2007-200 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 9. 2012 č. j. 29 Co 60/2012-224, za účasti Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozsudky Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojila proti posouzení věci samé obecnými soudy a namítala též nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, které soud přiznal vedlejšímu účastníku řízení.

2. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi řízení zaplacení částky 23 475 Kč s příslušenstvím jako nevyplacené části náhrady za plat. Stěžovatelka byla u vedlejšího účastníka řízení zaměstnána od roku 1993; od 1. 10. 2004 jako vedoucí oddělení kanceláře úřadu. Z této funkce byla odvolána s účinností od 4. 7. 2006. Dne 2. 10. 2006 byla stěžovatelce dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, přičemž až dne 30. 11. 2006 byl pracovní poměr ukončen dohodou. V mezidobí byla stěžovatelce poskytována náhrada platu ve výši průměrného výdělku.

3. Soud prvního stupně žalobu stěžovatelky zamítl, resp. částečně po zpětvzetí zastavil a v částce 11 472 Kč s příslušenstvím zamítl. Náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků řízení. Uvedl, že stěžovatelka ve třetím čtvrtletí neodpracovala potřebný počet dnů, proto bylo nutné stanovit jí náhradu platu nikoliv podle průměrného výdělku, ale podle výdělku pravděpodobného. Při stanovení výše náhrad vycházel ze znaleckého posudku.

4. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ve věci samé. Přistoupil však ke změně nákladových výroků rozsudku soudu nižší instance a uložil stěžovatelce mimo jiné povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů.

II. 5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

6. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). V projednávané věci stěžovatelka namítá nesprávné posouzení věci samé - výši náhrady platu, která měla být stěžovatelce poskytnuta za období mezi odvoláním z funkce a ukončením pracovního poměru. Ústavní soud však neshledal, že by obecné soudy dopustily v interpretaci ústavně nepřípustné svévole, resp. libovůle při aplikaci konkrétních právních norem. Věc posoudily podle relevantních ustanovení, své rozhodnutí dostatečně odůvodnily a též pokud jde o spornou částku (11 472 Kč), není možné dovozovat extrémní zásah do listinou garantovaných práv stěžovatelky.

8. Stěžovatelka též namítá nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud si je vědom nedávno vydaného nálezu

sp. zn. I. ÚS 1011/12

a též dalších rozhodnutí staršího data. Nemůže však odhlédnout od toho, že předmětný nález se opíral toliko o absenci odůvodnění obecných soudů, které o náhradě nákladů řízení - právního zastoupení advokátem - ve prospěch organizační jednotky rozhodovaly. Ústavní soud v nálezu vytýká pouhý paušální odkaz soudu na ustanovení příslušného právního předpisu; soud se nezabýval otázkou, zda se skutečně jednalo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. K takovému excesu ze strany odvolacího soudu v nyní projednávané věci nedošlo. Odvolací soud v rozhodnutí svůj postup řádně zdůvodnil a odkázal mimo jiné i na postavení stěžovatelky u bývalého zaměstnavatele - vedlejšího účastníka, de facto jako nadřízené vůči právní službě úřadu. Proto bylo podle soudu vhodné, aby vedlejšího účastníka v řízení zastupoval advokát. Odvolací soud nadto dodal, že předmětný spor nezapadá do běžné pracovní agendy vedlejšího účastníka. Je podle něj třeba vycházet ze zásady, podle níž je každý účastník oprávněn nechat se v řízení zastupovat advokátem, přičemž v projednávané věci neshledal neúčelnost takto vynaložených nákladů.

9. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu