Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair process regarding access to shared apartment spaces.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ivo Muladiho, zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem Ruská 2887/101, Ostrava - Vítkovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 441/2013-374 ze dne 24. 7. 2013, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 196/2012-308 ze dne 25. 7. 2012 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 23 C 132/2005-258 ze dne 18. 10. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 11. 2013 a kvalifikovaně doplněnou dne 28. 1. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 1, čl. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy.

Okresní soud v Ostravě napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zpřístupnění společných prostor, a to místností č. 2, 4, 15 a 14 v suterénu domu v O., včetně vydání klíčů k těmto společným prostorám (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 8 730 Kč (výrok II.) a rozhodl o přiznání odměny zástupce (výrok III.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy dospěly na základě učiněných skutkových zjištění k závěru, že povinnost žalovaného zpřístupnit společné prostory a umožnit jejich užívání nájemcům a osobám, které s nimi žijí ve společné domácnosti, je splněna tím, že jsou stanovena jasná pravidla, jak budou jednotlivé prostory užívány. Jestliže si v daném případě členové žalovaného na členské schůzi odhlasovali, že si klíče od předmětných místností vyzvednou u určené osoby, je tímto způsobem přístup do společných prostor zajištěn a není důvod, aby stěžovatel na rozdíl od ostatních disponoval klíči výlučně sám.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel uvádí, že žalobu podal z důvodu, že je mu stále bráněno v užívání společných prostor, byť za tyto prostory musí platit náklady na vytápění, elektřinu a na opravy a údržbu. Má za to, že Nejvyšší soud mu měl na základě přechodných ustanovení zákona č. 132/2011 Sb. přiznat aktivní legitimaci k podání žaloby, což ostatně soudy nižších stupňů nezpochybňovaly, a poté jeho žalobě vyhovět a přiznat mu právo užívat společné prostory na základě souhlasu strany žalované. Tyto prostory užíval 40 let až do doby, než mu to bylo žalovaným znemožněno. Nesprávné rozhodnutí spatřuje i v nákladovém výroku, neboť musí platit celé náklady protistrany, byť měl ve věci částečný úspěch.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v prvé řadě vyslovuje nesouhlas s právním závěrem Nejvyššího soudu, k němuž dospěl v souvislosti s posouzením aktivní legitimace stěžovatele k podání žaloby výkladem ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 688 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č. 132/2011 Sb. (dále jen "o. z."). Pomíjí přitom postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak Nejvyššího soudu ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Především Nejvyšší soud je orgánem, který je povolán k tomu, aby sjednocoval soudní judikaturu (viz § 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., a to v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud neposuzoval, zda a do jaké míry je napadený výklad ze strany Nejvyššího soudu "optimální", nýbrž pouze to, zda nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny. Takové pochybení ovšem v postupu dovolacího soudu (který s ohledem na to, že se stěžovatel domáhal přístupu do společných prostor na dobu budoucí, jehož úprava by měla být napadeným rozsudkem konstituována, posoudil věc podle právní úpravy platné ke dni rozhodnutí odvolacího soudu) nezjistil. Stejnou právní úpravu ostatně na věc aplikoval i soud odvolací, byť stěžovateli v rozporu s ustanovením § 688 o. z. přiznal aktivní legitimaci k podání žaloby. Názor Nejvyššího soudu, že z ustanovení § 688 odst. 1, 2 o. z. jednoznačně plyne, že nájemní vztah je vztahem mezi pronajímatelem a nájemcem a že ostatní osoby včetně osob žijících s nájemcem ve společné domácnosti odvozují svá práva užívat byt, společné prostory či zařízení domu od nájemce, není výsledkem interpretace svévolné, stejně jako z něj vyvozený závěr, že stěžovatel není jako osoba žijící s nájemcem ve společné domácnosti aktivně legitimován k podání žaloby o zpřístupnění společných prostor.

Byť Nejvyšší soud konstatoval, že odvolací soud při řešení otázky aktivní legitimace stěžovatele pochybil, současně shledal jeho rozhodnutí, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, za věcně správný. I kdyby tedy byla stěžovateli přiznána aktivní legitimace, nemohl by se svou žalobou na zpřístupnění společných prostor a vydání klíčů od nich uspět, a to z důvodů podrobně rozvedených v rozsudcích soudů prvního a druhého stupně.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že Nejvyšší soud interpretoval příslušné normy ústavně přijatelným způsobem. Sama skutečnost, že svůj závěr opřel o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Za opodstatněné nelze považovat ani výhrady stěžovatele proti nákladovému výroku. Pokud stěžovatel v průběhu řízení na základě výzvy soudu upřesnil do té doby neprojednatelnou žalobu tak, že požadoval zpřístupnit společné prostory, a to místnosti č. 2, 4, 15 a 14 včetně vydání klíčů od nich a v tomto rozsahu byla žaloba také zamítnuta, nelze dojít k jinému závěru, než že procesně úspěšnému žalovanému náleží plná náhrada nákladů řízení (viz ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu