I.ÚS 2629/13 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti K. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, sídlem Praha 5, Ke Klimentce 15, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2013 č. j. 14 Co 102/2013-870 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 11. 2012 č. j. 22 Nc 4/2010-742, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností doručenou dne 27. 8. 2013 a doplněnou dne 28. 11. 2013 se Karel Blahuta (dále jen "otec" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o úpravě poměrů k nezletilému.

II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 30. 11. 2012 Okresní soud Plzeň-město (dále jen "nalézací soud") nezletilého svěřil do výchovy matky (výrok I), otci stanovil výživné (výrok II), rozhodl o dluhu na výživném (výrok III), upravil styk otce s nezletilým (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI).

Dne 21. 5. 2013 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání otce i matky rozsudek nalézacího soudu ze dne 30. 11. 2012 ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výrocích II a III o výživném změnil (výrok II), ve výroku IV o styku otce s nezletilým změnil (výrok III), rozhodl o úhradě nákladů řízení státu (výrok IV), rozhodl o nákladech řízení před nalézacím soudem (výrok V) a nákladech odvolacího řízení (výrok VI).

III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 3 odst. 1 a čl. 5 Úmluvy o právech dítěte a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") "25326/06" (zřejmě měl na mysli rozsudek Evropského soudu ze dne 26. 4. 2007 ve věci Patera proti České republice, stížnost č. 25326/03) a uvedl, že podmínky styku vymezené odvolacím soudem ve výroku III jeho rozsudku se střídavé péči velmi přibližují, ale výrok IV soudu možnost otce příkře omezuje. Stěžovatel poukázal na ustanovení § 154 odst. 1 o. .s. ř., které odvolací soud dle jeho názoru porušil, a ustanovení § 46 odst. 4 školského zákona; rozhodnutí odvolacího soudu označil za překvapivé, předčasné a rozporné s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013

sp. zn. II. ÚS 4160/12

a nálezem ze dne 2. 11. 2010

sp. zn. I. ÚS 2661/10

(N 219/59 SbNU 167). Závěrem stěžovatel uvedl, že soudy obou stupňů nezhodnotily řádně důkazní stav a vycházely z předčasných závěrů.

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost, kromě zcela obecného tvrzení o porušení specifikovaných článků Listiny, Úmluvy o právech dítěte a Úmluvy, postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci; její podstatou je evidentně nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým v jeho věci obecné soudy aplikovaly příslušná ustanovení zákona o rodině a Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel by mohl též tvrdit porušení základního práva na ochranu rodiny a rodičovství a na péči o děti a jejich výchovu zaručeného v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, jemuž koresponduje základní právo na respektování rodinného života dle čl. 8 Úmluvy.

K nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není nahrazovat obecné soudy při výkonu jejich odpovědnosti v oblasti výchovy a výživy nezletilých dětí, ale spíše posoudit, ve světle příslušných ustanovení Listiny, Úmluvy a Úmluvy o právech dítěte rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu svěřených pravomocí a přiznané možnosti uvážení. Rozsah uvážení přiznávaný obecným soudům se bude lišit v závislosti na povaze dané otázky a významu zájmů, o které jde. Zejména při rozhodování o svěření nezletilých dětí do výchovy některého z rodičů a úpravě styku rodičů s dětmi Ústavní soud přiznává obecným soudům širokou míru uvážení.

Článek 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy mimo jiné vyžadují, aby obecné soudy dodržovaly spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte a zájmy rodičů, a aby přisuzovaly zvláštní význam nejlepším zájmům dítěte, které, v závislosti na jejich povaze a závažnosti, mohou převážit nad zájmy rodičů, i když právo na respektování rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy nepochybně zahrnuje právo rozvedeného rodiče, kterému nebylo dítě svěřeno do péče po rozvodu, mít přístup ke svému dítěti a stýkat se s ním. Ústavní soud je toho názoru, že tyto obecné požadavky ve věci rozhodující obecné soudy plně respektovaly, což zjevně plyne z výroků i odůvodnění jejich rozhodnutí.

Ústavní soud přiznává zásadní význam přirozené vazby mezi rodičem a dítětem; nicméně tam, kde skutečný "rodinný život" ve smyslu "žít společně" skončil, pokračující styk mezi nimi je žádoucí a vzájemná vazba by měla zůstat v zásadě zachována a oba rodiče dítěte by měly v zájmu rodinného života (čl. 8 Úmluvy) vzájemný kontakt dítěte s druhým rodičem, nejen neodpírat, ale podporovat. Pokud nejsou zásadní důvody k jeho omezení. Respekt k druhému, přítomný ve výchově i poté co se rodiče dítěte jako partneři rozešli, považuje Ústavní soud za znak vyspělého rodičovství, který se zhodnocuje v utváření osobnosti dítěte.

V projednávaném případě odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu přezkoumal i ve věci samé, v níž šlo především o to, zda nezletilého svěřit do střídavé výchovy obou rodičů, jak opětovně navrhoval otec. Přitom konstatoval, že oba rodiče se o nezletilého řádně starají a matka nesouhlas se střídavou výchovou nikdy nepodložila žádnými fakty ani argumenty. Poukázal na názor uplatněný v judikatuře Ústavního soudu, že svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti, což předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů. Takové kvalitní vztahy mezi rodiči z počátku přezkoumávaného řízení nebyly, ba právě naopak. Odvolací soud poukázal na shodné závěry znaleckého posudku, vyjádření opatrovníka nezletilého v součinnosti s pedagogicko-psychologickou poradnou, zprávy mateřských škol, závěry psychologických vyšetření včetně aktuálního vyšetření pedagogicko-psychologické poradny, dle nichž není v zájmu nezletilého svěření do střídavé výchovy a s tím spojená nutnost zápisu nezletilého do dvou základních škol, ke kterému by s určitostí došlo. Za této situace zcela odkázal na právní závěr nalézacího soudu, který správně a přesvědčivě zdůvodnil, proč nezletilého svěřil do výchovy matky.

Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy ve věci rozhodující při posuzování návrhů otce zajisté správně vzaly v úvahu především čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a že zájem nezletilého evidentně byl předním hlediskem při jejich úvaze, zda je vyhovění návrhu otce vhodné; k porušení čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy tudíž nedošlo. Ústavní soud nezjistil ani žádná jiná pochybení, pro něž mohl by ve věci kasačně zasáhnout. Rozhodnutí odvolacího soudu v žádném případě nelze považovat za překvapivé.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu