Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding unfair process in a trivial monetary dispute case.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Tomáše Vůjtěcha, zastoupeného Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Pařížská 131/28, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. června 2013 č. j. 11 C 67/2012-107, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. listopadu 2013, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. června 2013 č. j. 11 C 67/2012-107 s tvrzením, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i právo vlastnické.

Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") dne 9. května 2012 domáhal po žalovaném soudním exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickém, Ph.D., zaplacení částky 46,58 Kč z titulu příslušenství - ušlých úroků, které vznikly tím, že žalovaný bez právního důvodu zadržoval finanční prostředky stěžovatele ve výši 6 000,40 Kč, jež stěžovatel uhradil jako "dobrovolnou" úhradu pod hrozbou přímé exekuce. Obvodní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu stěžovatele zamítl a stěžovateli uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 4 174,50 Kč.

S ohledem na bagatelní povahu sporu, kdy není přípustné odvolání, napadá stěžovatel rozsudek nalézacího soudu přímo ústavní stížností. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal, že výklad jednoduchého práva provedený obvodním soudem je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, rozhodnutí soudu fakticky petrifikuje nezákonné jednání soudního exekutora, poskytuje mu ochranu a rovněž zvýhodňuje skupinu subjektů soukromého práva (exekutorský stav) v rámci jejich podnikatelské činnosti před běžnými podnikateli (ostatními podnikateli mimo exekutorského stavu). Stěžovatel rovněž namítal, že v řízení byly bez racionálního zdůvodnění v napadeném rozhodnutí provedeny stěžovatelem navržené důkazy. Stěžovatel si je vědom toho, že se jedná o tzv. bagatelní věc, nicméně exces, k němuž v řízení došlo, považuje s ohledem na množství vyřizovaných exekucí soudním exekutorem za celospolečenský problém.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatel se domáhá zaplacení částky 46,58 Kč. Ve své dosavadní rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících zákonem stanovenou částku (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn..

III. ÚS 2097/08

a

II. ÚS 2538/09

dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné, přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelů napadajících rozsudky vydané v bagatelní věci. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by jeho spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny.

Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10 000 Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku stěžovatele se závěrem soudu prvního stupně, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Stěžovatel měl dostatečnou možnost uplatnit svoje procesní práva a kolizi napadeného rozhodnutí s odkazovaným právem na spravedlivý proces a na ochranu vlastnického práva Ústavní soud neshledává.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 17. března 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu