Constitutional complaint dismissed because complainant lacks standing to act on behalf of her husband.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Eichingerové, bez zastoupení, směřující proti blíže neurčenému rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2014, směřuje proti blíže neurčenému rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích, které se patrně týká zamítnutí odkladu nástupu k výkonu trestu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že její druh, pan J. K., musel nastoupit do výkonu trestu, a to navzdory tomu, že trpí velmi špatným zdravotním stavem. Dále v ústavní stížnosti popisuje zdravotní komplikace svého druha a složitou situaci celé rodiny.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným (ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu).

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka ji uplatňuje výlučně ve vztahu k právnímu postavení svého druha, pana J. K. Ústavní soud přitom v minulosti opakovaně judikoval, že česká právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actio popularis, a proto striktně vychází z toho, že stěžovatel musí být účastníkem (stranou) napadeného řízení (viz např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 530/98

ze dne 12. 3. 1999, usnesení

sp. zn. II. ÚS 122/10

ze dne 23. 3. 2010 nebo usnesení

sp. zn. IV. ÚS 103/13

ze dne 16. 10. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V daném případě však stěžovatelka stranou řízení zjevně nebyla a nelze ani tvrdit, že v něm bylo rozhodováno o jejích základních právech a svobodách. Není tudíž aktivně legitimována k podání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Jinými slovy - Ústavní soud shledává jako neoprávněnou k podání ústavní stížnosti takovou osobu, která podává ústavní stížnost za někoho jiného. Stěžovatelce tedy nepřísluší domáhat se v řízení o ústavní stížnosti ochrany práv třetích osob (jejího druha), když podat ústavní stížnost jménem jiné osoby nebo v obecném zájmu možné není. Pokud má druh stěžovatelky za to, že v řízení před Okresním soudem v Českých Budějovicích bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod, musí se jejich ochrany domáhat v řízení před Ústavním soudem sám.

Z vyložených důvodů a vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost trpí i dalšími formálními a obsahovými nedostatky (stěžovatelka není zastoupena advokátem, nepřiložila napadené rozhodnutí). K odstranění zmiňovaných vad však Ústavní soud stěžovatelku nevyzýval, neboť ani jejich náprava by nemohla nic změnit na tom, že ústavní stížnost není z důvodů shora uvedených přijatelná k meritornímu projednání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2014

Jaroslav Fenyk, v. r.

soudce Ústavního soudu