Constitutional Court dismisses taxpayer's appeal as clearly unfounded due to identical prior rulings on the same constitutional issues.
Tschechien (CZ)
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Pure Power s.r.o. against administrative and judicial decisions regarding a tax deduction for solar energy. The taxpayer argued that courts failed to consider their financial situation and that the tax law violated constitutional rights, claiming the 'harsh effect' concept was too late to be raised. The court rejected these claims because the taxpayer had already raised identical arguments in previous constitutional complaints which were previously found to be clearly unfounded.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court, § 43(2)(a): A constitutional complaint is clearly unfounded if the alleged violation of a fundamental right or freedom has already been examined by the Constitutional Court and found to be unfounded.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Pure Power s. r. o., se sídlem v Brně, Údolní 420/13, Brno, zastoupeného Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 7 Afs 31/2013-35, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2013 č. j. 10 Af 556/2012-28, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2012 č. j. 6018/12-1200, a rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 19. 3. 2012 č. j. 127802/12/077910302673 a ze dne 15. 5. 2012 č. j. 312639/12/077910302673, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správních orgánů a soudů, vydaná v daňovém řízení a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žaloby stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích, kterými bylo rozhodnuto o jeho stížnostech na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád").
Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele, kterou proti rozhodnutím krajského soudu podal. V odůvodnění uvedl, že právní otázkou protiústavnosti právní úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření dle § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen "zákona č. 180/2005 Sb."), se zabýval v řadě (označených) rozhodnutí a ani nyní neshledal důvod, aby se od závěrů tam vyslovených odchýlil. Podle soudu měl stěžovatel (nyní uplatněný) požadavek zohlednění individuálních okolností ve vztahu tvrzení o likvidační povaze odvodu uplatnit již v daňovém řízení; pokud však žalobní námitky směřoval (toliko) vůči protiústavnosti zákonné úpravy, nelze nyní krajskému soudu vytýkat, že k jeho finanční situaci nepřihlédl. Ku podpoře závěrů o souladu stanovení odvodu s ústavním pořádkem soud poukázal na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11
.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se správní soudy řádně nezabývaly v žalobě uplatněnou námitkou jeho hospodářské situace, resp. že Nejvyšší správní soud s poukazem na ustanovení § 75 s. ř. s. dovodil, že tak učinit ani nemohly, jestliže námitku "rdousícího efektu" neuplatnil již dříve v daňovém řízení. Stěžovatel tvrdí, že i kdyby tak již předtím v daňovém řízení učinil, nemohl by k ní, ani k jiným argumentům ohledně případné neústavnosti odvodu, žalovaný ani správce daně přihlédnout, neboť jim nepřísluší rozhodovat o souladu či rozporu jakéhokoliv zákona s Listinou, nehledě na to, že tzv. rdousící efekt byl zmíněn Ústavním soudem až v nálezu ze dne 15. 5. 2012
sp. zn. Pl. ÚS 17/11
, tj. po skončení daňového řízení. Podle stěžovatele by tudíž na tuto specifickou situaci nemělo být aplikováno ani ustanovení § 75 s. ř. s., resp. by nemělo být vykládáno v neprospěch daňového subjektu, jestliže "tato argumentace kruhem, kdy daňové i soudní orgány odmítají posoudit individuální situaci stěžovatelky s odvoláváním se na různá ustanovení platných zákonů, je v dané situaci příliš formalistická a v rozporu s dobrými mravy".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.
V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiných ústavních stížnostech téhož stěžovatele v obdobné právní věci, které Ústavní soud již dříve usneseními ze dne 30. 1. 2014
sp. zn. III. ÚS 3177/13
, ze dne 27. 2. 2014
sp. zn. I. ÚS 3323/13
a ze dne 5. 3. 2014
sp. zn. IV. ÚS 3204/13
odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v dané věci; jejich podrobná zdůvodnění jsou stěžovateli známa, a proto postačí na ně toliko odkázat.
Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele - i v nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu