Constitutional Court dismisses appeal on administrative appeal deadline missed due to filing at wrong court.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Zvánovcové, zastoupené opatrovnicí Jiřinou Hoškovou, právně zastoupené JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2013 č. j. 4 Ads 39/2013 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2013 č. j. 16 Ad 7/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Plzni odmítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení jako opožděnou. Stěžovatelka ji podala (dne 17. 9. 2012) u nepříslušného Okresního soudu v Sokolově, který podle § 104b odst. 1 o. s. ř. usnesením ze dne 14. 11. 2012 č. j. 11 Nc 93/2012-2 řízení o ní zastavil, a stěžovatelku poučil o možnosti podat novou žalobu ve lhůtě dalšího jednoho měsíce u věcně a místně příslušného Krajského soudu v Plzni (§ 72 odst. 3 s. ř. s.). Stěžovatelka se tímto poučením neřídila a žalobu sice podala v této lhůtě (12. 12. 2012), avšak opět u Okresního soudu v Sokolově, resp. jeho "prostřednictvím". Okresní soud ji poté Krajskému soudu v Plzni postoupil, do jeho dispozice se dostala dne 25. 1. 2013, a jestliže konec lhůty pro podání žaloby připadl na 7. 1. 2013, stalo se tak po jejím uplynutí. Proto krajskému soudu nezbylo, než žalobu stěžovatelky podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítnout.

Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost, již stěžovatelka proti tomuto usnesení podala, a z podrobně vyložených důvodů uzavřel, že rozhodnutí krajského soudu je správné. Názor stěžovatelky, že pro určení včasnosti žaloby není rozhodující, u kterého soudu byla žaloba podána, neobstojí, jestliže je z ustanovení § 72 odst. 3 s. ř. s. zřejmé, že k tomu, aby došlo k zde předvídatelnému následku (fikci, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení), je třeba současného splnění dvou podmínek - dodržení lhůty jednoho měsíce od nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení a podání žaloby u věcně a místně příslušného soudu. Stěžovatelka však splnila jen podmínku zachování lhůty, nikoliv však již podmínku druhou, podání žaloby u věcně a místně příslušného soudu (viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 71/2007); okolnost, že žaloba byla "adresována příslušnému soudu nehraje ... žádnou roli, protože rozhodující podle § 72 odst. 3 s. ř. s. je, u kterého soudu byla skutečně podána", a totéž platí i o "faktu", uzavřel kasační soud, že okresní soud žalobu postoupil soudu krajskému až po uplynutí 42 dnů.

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tato rozhodnutí správních soudů zrušil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává v názoru, že pro posouzení včasnosti žaloby nemůže být rozhodující, že ji podala u okresního soudu, neboť podání žaloby u nepříslušného soudu musí mít účinky i pro soud příslušný, jinak by ustanovení § 7 s. ř. s., soudy v této věci opomíjené, postrádalo smysl. I v případě, že by bylo rozhodné, kdy byla žaloba fakticky doručena Krajskému soudu v Plzni, nelze přehlédnout, že k prodlení došlo v důsledku nečinnosti soudu okresního, který tak opožděné doručení žaloby krajskému soudu zavinil, a jeho pochybení nelze přičítat k její tíži. Je zčásti zbavena způsobilosti k právním úkonům a jí zastupovaná (soudem ustanovená) opatrovnice dostatečně neporozuměla obsahu soudního rozhodnutí a poučení, které v něm bylo uvedeno.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Stěžovatelka směřuje svoji kritiku do soudního řízení správního, v němž bylo o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu rozhodováno. Nepřichází-li v úvahu přímý zásah jiného ústavně zaručeného práva, nemůže jít o nic více, než o posouzení, zda se toto soudní řízení svými procesními postupy odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; je totiž zjevné, že shora zaznamenané odkazy stěžovatelky na další ustanovení Listiny jsou zcela mimoběžné, a zvláštní pozornosti si očividně nezaslouží.

Ústavněprávní aspekty čl. 36 odst. 1 Listiny se v dané věci potenciálně odvíjejí od jím garantovaného práva na přístup k soudu; není však v rozporu s ním, pakliže je zákonem tento přístup formalizován stanovením určitých podmínek (typicky náležitostí procesního úkonu, místa a času jeho podání), jak činí zde rozhodná ustanovení 72 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 104b odst. 1 o. s. ř.; jestliže o jejich ústavnosti nepochybuje ani stěžovatelka, klade se toliko otázka, zda je správní soudy v její věci aplikovaly ústavně konformně.

Konkrétně jde pak o to, zda pro dodržení lhůty pro podání žaloby dle § 72 odst. 3 s. ř. s. vskutku nepostačí, že podání bylo učiněno ve lhůtě, byť u soudu věcně a místně nepříslušného, a jaké jsou důsledky toho, že nepříslušný soud je nepostoupil soudu příslušnému včas (neprodleně).

Ve smyslu standardního výkladu podmínek zde rozhodného spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně - srozumitelně a přesvědčivě - odůvodněno.

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Soudy podaný výklad totiž projevem libovůle není zjevně; nepostrádá racionální základnu ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat. Obecné soudy vydaná rozhodnutí rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož kategorie pouhé "správnosti" není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny - stěžovatelčinou oponenturou - dosaženo nebylo.

Procesní posouzení věci správními soudy, zejména v té úplnosti, jež prezentoval v odůvodnění svého rozhodnutí soud kasační, je zcela v souladu jak se zněním dotčených zákonných ustanovení, resp. jejich dosažitelnou interpretací, tak i s výkladem, který je v soudní praxi zastáván tradičně a ustáleně, a je pro účastníka příslušných řízení objektivně dostupný.

To platí konkrétně o názoru, že pro zachování lhůty ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 s. ř. s. nepostačilo, byla-li žaloba stěžovatelky podána (opětovně) u místně a věcně nepříslušného soudu, a jeho ústavní konformitu ostatně potvrdil Ústavní soud již dříve (viz usnesení

sp. zn. III. ÚS 201/2010

ze dne 17. 6. 2010).

Potenciálem ústavněprávní kolize je naopak nadán stěžovatelčin požadavek prolomit tuto zásadu pro její věc, a to pro ohrožení principů rovnosti, předvídatelnosti práva a právní jistoty, což nemůže oslabit ani její zvláštní osobní indispozice, neboť právě vzhledem k ní byla zastoupena opatrovnicí, jíž se dostalo zcela srozumitelného poučení, jak náležitě procesně postupovat.

Na opožděnosti žaloby - již z povahy věci - nemění nic ani to, že nepříslušný soud ji nepostoupil soudu příslušnému bez prodlení; jestliže je pro včasnost podání relevantní jen to, kdy došla soudu příslušnému, je logické, že je bez významu, proč se tak stalo (takové důvody mohou být - v obecné rovině - relevantní v rámci případně uvažovaných institutů prominutí lhůty dle příslušných procesních předpisů, o což zde však nejde). Také stěžovatelčina námitka, že soudy nepřihlédly k ustanovení § 7 s. ř. s., míjí rozhodný procesní prostor; v odst. 5 a 6 sice toto ustanovení upravuje postoupení věcí soudům věcně a místně příslušným, avšak toliko mezi soudy rozhodujícími ve správním soudnictví, tedy mezi soudy krajskými a Nejvyšším správním soudem (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 45/2005, sp. zn. 8 As 2/2008), a pro vztahy těchto soudů se soudy obecnými je použít nelze.

Nedostatky v postupu opatrovnice a okresního soudu, které stěžovatelka tvrdí, nemohou pak mít jiný význam, než pro úvahu o případných vztazích odpovědnostních, nikoli však zde, pro zjištění, zda její podání bylo včasné.

Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu