Constitutional complaint dismissed as inadmissible due to exhaustion of non-constitutional remedies under EU regulation.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Pospíšila, zastoupeného Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem, se sídlem Praha 10, U Plynárny 99, proti rozhodnutí Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. 7. 2013 sp. zn. 16 EVC 1/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud pro porušení práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek dle jejího článku 11 zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jímž obecný soud odmítl jeho návrh na vydání evropského platebního rozkazu s odůvodněním, že není v dané věci "příslušný".

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky její věcné projednatelnosti, jež stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Nepřípustná je podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

V usnesení

sp. zn. I. ÚS 2238/13

ze dne 11. 2. 2014, jímž Ústavní soud odmítl identickou ústavní stížnost téhož stěžovatele jako (ve smyslu shora vyloženého ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) nepřípustnou, poukázal na článek 1 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (dále jen "nařízení), dle kterého "toto nařízení nebrání žalobci uplatňovat nárok ve smyslu článku 4 s využitím jiného řízení, které je k dispozici podle práva členského státu nebo práva Společenství", a na článek 11 odst. 3, jež stanoví, že "odmítnutí návrhu nebrání žalobci v tom, aby vymáhal nárok prostřednictvím nového návrhu na vydání evropského platebního rozkazu nebo prostřednictvím jiného řízení podle práva členského státu", a odtud dovodil, že stěžovatel má k dispozici "jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního (...) řízení" - ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - neboť má nadále možnost se svého nároku domáhat standardní žalobou, popř. znovu pomocí návrhu na vydání evropského platebního rozkazu. Ústavní soud též zaznamenal, že umožňuje-li nařízení odmítnout vydání evropského platebního rozkazu i pro zjevnou neopodstatněnost, mohlo by připuštění přezkumu takového rozhodnutí vést k tomu, že by byl konfrontován se stížnostmi, požadujícími posouzení opodstatněnosti nároku dříve, než se k tomu vysloví obecný soud v příslušném řízení; popření principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti je pak zcela zjevné.

Rozhodné pro nyní projednávanou věc pak je, že uvedené závěry jsou plně uplatnitelné i zde.

Návrh, který je podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut; rozhodne o tom bez jednání soudce zpravodaj.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2014

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj