Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding low court-fee award as manifestly unfounded.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaly Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Strouhala, zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Myslíkova 174/23, směřující proti nákladovému výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 A 92/2012-64 ze dne 21. ledna 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného nákladového rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") sp. zn. 10 A 92/2012 Ústavní soud zjistil, že krajský soud rozsudkem č. j. 10 A 92/2012-64 ze dne 21. ledna 2013 zrušil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen "žalovaný správní orgán") č. j. ŘKŘ-753/2012 ze dne 18. července 2012 a vrátil věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení a uložil žalovanému správnímu orgánu zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 8.760,- Kč. Kasační stížnost žalovaného správního orgánu Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 6 Ads 16/2013-60 ze dne 27. listopadu 2013 zamítl a uložil žalovanému správnímu orgánu zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 10.200,- Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před krajským soudem podal dne 21. listopadu 2012 vyjádření, ve kterém odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu s tím, že zároveň vyčíslil i náklady právního zastoupení celkem částkou 17.300,- Kč a doložil příslušné listinné důkazy. Napadeným nákladovým výrokem krajský soud přiznal stěžovateli pouze částku 8.760,- Kč, tedy o jednu polovinu méně, než požadoval a doložil. V odůvodnění rozsudku podle stěžovatele tento soud v rozporu s tím konstatuje, že náklady stěžovatele tvoří jen dva úkony, a to navíc aniž by je blíže specifikoval. Krajský soud přitom podle stěžovatele pouze odkázal na zákonné ustanovení, podle něhož rozhodoval o odměně, a nikoliv na ustanovení, dle kterého by tyto úkony bylo možné určit. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se podle stěžovatele krajský soud vůbec nevypořádal s návrhem a vyčíslením náhrady nákladů stěžovatele. K těmto svým námitkám přináší stěžovatel další argumentaci.

Ústavní soud přezkoumal napadené nákladové rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález

sp. zn. I. ÚS 68/93

). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

III. ÚS 255/05

nebo

IV. ÚS 131/08

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Z pohledu posouzení ústavní stížnosti stěžovatele je nutno dále uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce (jedná se o částku 8.540,- Kč, kterou měl krajský soud stěžovateli upřít), přičemž Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

III. ÚS 405/04

,

III. ÚS 602/05

,

III. ÚS 748/07

,

IV. ÚS 3247/07

), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy

sp. zn. III. ÚS 137/08

,

I. ÚS 3143/08

, usnesení

sp. zn. III. ÚS 103/10

nebo nález

sp. zn. III. ÚS 3659/10

a contrario).

Žádný z předpokladů, který by mohl vést ke zrušení napadeného nákladového rozhodnutí v bagatelní výši, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu