Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding tenant liability for third-party theft damages.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Šindeláře, zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem se sídlem Pardubice, Smilova 500, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011 č. j. 32 Cdo 2303/2010-222 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010 č. j. 11 Cmo 198/2009-191, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010 č. j. 11 Cmo 198/2009-191 byl ve věci samé potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. 4. 2009 č. j. 55 Cm 294/2005-168, kterým byla stěžovateli (žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 225 900,20 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Předmětné plnění bylo žalobkyni vůči stěžovateli přiznáno v části z titulu dlužného nájemného a v části z důvodu náhrady škody vzniklé odcizením movitých věcí (strojních zařízení - tří odvlhčovačů a jedné blokové pily), jež měl stěžovatel v užívání na základě tří nájemních smluv z roku 2005, uzavřených v souvislosti s podnikatelskou činností obou stran sporu. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud tak, že je usnesením ze dne 13. 12. 2011 č. j. 32 Cdo 2303/2010-222 odmítl, a to pro nepřípustnost spočívající v nedosažení zákonné hranice peněžitého plnění 100 000 Kč pro věcné projednání tohoto mimořádného opravného prostředku [§ 237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění]. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu posuzoval Nejvyšší soud odděleně ve vztahu ke každému nároku, o němž bylo rozhodnuto, bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem.

II. Obsah ústavní stížnosti

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval tím, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Namítal, že v rámci právního posouzení soudy nesprávně spojily vznik škody na straně pronajímatelky s porušením povinnosti nájemce pronajaté věci po skončení nájmu vrátit. Podle názoru stěžovatele nese obecně nebezpečí škody na předmětu nájmu pronajímatel, a pachatel krádeže odpovídá za způsobenou škodu pronajímateli jako vlastníku těchto věcí. Stěžovatel uvedl, že nelze zakládat duplicitní odpovědnost za tutéž škodu, jejíž vznik by byl vázán na dva odlišné okamžiky - vznik škody způsobené pachatelem krádeže odcizením daných předmětů, a vznik škody při skončení nájmu, vyvolaný nemožností nájemce vrátit pronajaté věci (z důvodu trestněprávního jednání pachatele krádeže). Porušení povinnosti nájemce věci vrátit není podle mínění stěžovatele v takovém případě v příčinné souvislosti se vznikem škody pronajímateli. Stěžovatel též vyslovil otázku, zda vůbec povinnost nájemce věc vrátit pronajímateli existuje, dojde-li k ukončení smluvního vztahu zánikem předmětu nájmu jeho odcizením. Považoval také za nepřiměřenou výši požadované (a jemu k náhradě uložené) škody.

III. Právní posouzení

4. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv nebo svobod.

5. Obecné soudy se dostatečně zabývaly stěžovatelovými návrhy (námitkami), posoudily je a svá rozhodnutí srozumitelně, logicky a jasně odůvodnily. Ústavní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.

6. Ústavní soud - nad rámec ústavněprávního přezkumu - k argumentaci stěžovatele uvádí, že již soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu s náležitým odůvodněním uzavřel, že stěžovatel neučinil vše pro to, aby vzniku škody na pronajatých věcech předešel, když tuto mohl i předvídat z důvodu dřívějšího odcizení jiného předmětu nájmu z téhož objektu, v němž měl pronajaté věci uloženy (garáž u rodinného domu, kde stěžovatel provozoval půjčovnu strojů, nebyla kolaudována jako nebytový prostor sloužící podnikatelské činnosti).

7. K otázce odpovědnosti nájemce za škodu v případě nevrácení předmětu nájmu pronajímateli se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 9. 2007 sp. zn. 25 Cdo 65/2006, uveřejněném pod č. 20/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Vyložil, že vrátit věc pronajímateli po skončení nájmu je základní povinností nájemce. Odpovědnost za škodu se dovozuje z porušení povinnosti pronajatou věc po uplynutí sjednané doby pronajímateli vrátit. To platí i za situace, že nemožnost vrátit předmět nájmu pronajímateli - a splnit tak svůj závazek - způsobila jeho odcizením třetí osoba (nezjištěný pachatel).

8. Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v daném případě ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení stěžovatelem vypočtených základních práv a svobod. Protože Ústavní soud jejich porušení neshledal, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu