Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding property rights and fair trial.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky SOLAR PROJEKT, s. r. o., se sídlem v Brně, Olomoucká 3419/7, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, se sídlem Lidická 57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013 č. j. 5 Afs 42/2013-46, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2013 č. j. 10 Af 466/2012-35 a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2012 č. j. 2893/12-1200, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 13. 1. 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž dle jejího tvrzení došlo k neoprávněnému zásahu do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Podstatou napadených rozhodnutí je potvrzení zákonnosti rozhodnutí společnosti E.ON Distribuce, a. s., snížit výkupní ceny stěžovatelkou dodané elektrické energie. Tento svůj názor příslušné orgány opřely zejména o závěry nálezu Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

ze dne 15. 5. 2012 (220/2012 Sb.).

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Posledně uvedený závěr lze vztáhnout na právě projednávanou věc. Ústavní soud v této souvislosti proto především považuje za potřebné uvést, že se značným množstvím totožných ústavních stížností, sepsaných právním zástupcem stěžovatelky, a tudíž stěžovatelce bezpochyby známých, zabýval v minulosti již několikrát. Již z toho důvodu ústavní stížnost ve svém důsledku v zásadě neobsahuje jakoukoliv novou argumentaci pro odchýlení se od mnohokráte deklarovaných závěrů, a Ústavní soud pro takové odchýlení sám žádný důvod neshledal. Proto lze přiměřeně odkázat na relevantní minulou a právnímu zástupci stěžovatelky jistě známou rozhodovací činnost Ústavního soudu (viz např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2554/13

ze dne 10. 12. 2013 nebo usnesení

sp. zn. III. ÚS 1972/13

ze dne 21. 11. 2013; dostupné na http://nalus.usoud.cz). I v projednávané věci splnily orgány veřejné moci (zejména Nejvyšší správní soud) svou povinnost zevrubně vyhodnotit, zda ve stěžovatelčině případě nemělo snížení výkupních cen dodané elektrické energie tzv. rdousící efekt. Tím bylo procesu ochrany stěžovatelčiných práv, popsanému ve výše uvedeném plenárním nálezu Ústavního soudu, učiněno z ústavněprávního hlediska zadost. Na tom nic nemůže změnit nesouhlas stěžovatelky s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho nálezu ze dne 15. 5. 2012

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu