Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding property rights and fair process.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky SOLAR PROJEKT s. r. o., IČ 28092724, se sídlem v Brně, Olomoucká 3419/7, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. října 2013 č. j. 5 Afs 46/2013-28, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2013 č. j. 10 Af 610/2012-33 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. října 2012 č. j. 7280/12-1200, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel dne 6. 1. 2014 ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž dle jejího tvrzení došlo k neoprávněnému zásahu do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

2. Podstatou napadených rozhodnutí je potvrzení zákonnosti rozhodnutí společnosti E.ON Distribuce, a. s., snížit výkupní ceny stěžovatelkou dodané elektrické energie. Tento svůj názor příslušné orgány opřely zejména o závěry nálezu Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

ze dne 15. 5. 2012 (č. 220/2012 Sb.).

3. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

5. Posledně uvedený závěr lze vztáhnout na právě projednávanou věc. Ústavní soud v této souvislosti proto především považuje za potřebné uvést, že se značným množstvím téměř totožných ústavních stížností, sepsaných právním zástupcem stěžovatelky, a tudíž stěžovatelce bezpochyby známých, zabýval v minulosti již několikrát. Jelikož ústavní stížnost, podaná podle samotné stěžovatelky především z důvodu přenesení kontroly dodržení jejích ústavně zaručených práv na půdu Evropského soudu pro lidská práva, neobsahuje jakoukoliv novou argumentaci pro odchýlení se od mnohokráte deklarovaných závěrů, a Ústavní soud pro takové odchýlení sám žádný důvod neshledal, lze v plném rozsahu odkázat na relevantní minulou a právnímu zástupci stěžovatelky jistě známou rozhodovací činnost Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 6. 2. 2014

sp. zn. III. ÚS 3211/13

, usnesení

sp. zn. II. ÚS 2554/13

ze dne 10. 12. 2013 nebo usnesení

sp. zn. III. ÚS 1972/13

ze dne 21. 11. 2013; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). I v projednávané věci se orgány veřejné moci (zejména Nejvyšší správní soud) racionálně vypořádaly s otázkou, zda snížení výkupních cen dodané elektrické energie nemělo tzv. rdousící efekt. Tím bylo procesu ochrany stěžovatelčiných práv, popsanému ve výše uvedeném plenárním nálezu Ústavního soudu, učiněno z ústavněprávního hlediska zadost. Na tom nic nemůže změnit nesouhlas stěžovatelky s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho nálezu ze dne 15. 5. 2012

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

.

6. Toliko pro úplnost Ústavní soud dodává, že na podstatě výše uvedených závěrů nic nemění ani usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, které bylo vydáno až po vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí (viz v tomto směru též usnesení

sp. zn. III. ÚS 3177/13

). Toto usnesení rozšířeného senátu uvedlo ve výroku: "I. Konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje. II. Pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu.". Podle usnesení rozšířeného senátu by tak měla být námitka likvidačních účinků solárního odvodu v individuálních případech uplatněna jen prostřednictvím institutu prominutí daně, k čemuž v nynějším případě stěžovatelky zjevně nedošlo, neboť nyní napadená rozhodnutí vzešla z řízení o stížnosti na postup plátce daně a z na něj navazujícího řízení před správními soudy. Jinými slovy, vztáhl-li by Ústavní soud toto usnesení rozšířeného senátu na případ stěžovatelky, nemožnost vyhovění její ústavní stížnosti argumentující na poli likvidačních účinků solárního odvodu by platila o to více, a to z důvodu nevyčerpání prostředků k ochraně jejích práv.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu