Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded due to lack of procedural merit.
Tschechien (CZ)
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the Jelínková and Jelínka sisters against the Regional Court in Brno. The applicants argued a violation of their right to a fair trial, claiming the appellate court failed to explicitly address the possibility of awarding litigation costs despite the defendant's repeated assertions of bad faith. The court ruled the complaint obviously unfounded because the applicants did not sufficiently reflect the contradictory nature of the defendant's arguments in their own submissions, rendering the appellate court's reasoning based on those arguments procedurally sound. Consequently, the complaint was rejected under Section 43(2)(a) of the Act on the Constitutional Court without further review.
Legislator-Regeste
KI-generiertSection 43(2)(a) of the Act on the Constitutional Court; Section 43(3) of the Act on the Constitutional Court: A constitutional complaint is rejected as obviously unfounded if the applicant fails to adequately reflect the contradictory nature of the opposing party's arguments in their own submissions, thereby rendering the lower court's reasoning based on those arguments procedurally sound.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatelů Michaely Jelínkové a Mgr. Martina Jelínka, zastoupených Mgr. Milanem Kachlíkem, advokátem se sídlem v Brně, Výstaviště 1, o ústavní stížnosti proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2012 č. j. 15 Co 285/2012-185, 15 Co 286/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 8. 3. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladné. Stěžovatelé zejména s tvrzeným porušením svého základního práva na spravedlivý proces garantovaného jim zejména čl. 36 a následující Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), brojí proti výroku II. a III. v záhlaví citovaného rozsudku. Jeho výrokem I. odvolací soud potvrdil prvostupňové rozhodnutí v rozsahu povinnosti žalované zaplatit stěžovatelům částku 80.000,- Kč s příslušenstvím. Ústavní stížností napadeným výrokem II. změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že stěžovatelům náhradu nákladů řízení nepřiznal a ústavní stížností napadeným výrokem III. rozhodl konečně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 49 C 50/2008. Společně se spisem poskytl městský soud Ústavnímu soudu vyjádření v tom smyslu, že se k věci nemůže vyjádřit nad rámec rozhodnutí v ní vydaným, neboť soudkyni městského soudu, která věc projednávala a rozhodovala, zanikla v květnu roku 2012 funkce soudce. Vzhledem k obsahu tohoto vyjádření, jakož i k tomu, že pochází od soudu, jehož rozhodnutí není ústavní stížností napadeno, nezasílal jej Ústavní soud stěžovatelům k replice.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
K věci samotné pak Ústavní soud poznamenává, že se krajský soud před vydáním ústavní stížností napadeného rozhodnutí skutečně explicitně nevyjádřil k možné moderaci práva na náhradu nákladů řízení. Na druhou stranu žalovaná ve svém odvolání, o němž soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodoval, opakovaně a výslovně tvrdila rozpornost žaloby stěžovatelů s dobrými mravy. Stěžovatelé ovšem podle Ústavního soudu tuto skutečnost ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně dostatečně nereflektovali (srov. naopak např. jejich argumentaci na č. l. 173, kde poněkud nepřiléhavě vysvětlují, proč žalované částku, jejíhož vrácení se z titulu bezdůvodného obohacení posléze žalobou domáhali, původně zaplatili). Přitom odvolací soud v jinak velmi přiléhavém odůvodnění týkajícím se aplikace § 150 o. s. ř., vycházel právě z odvolací argumentace žalované. Přistoupil-li by tedy za této situace Ústavní soud ke kasaci napadeného rozsudku (respektive jeho výroků o nákladech řízení), bylo by jeho rozhodnutí značně formalistické, neboť ani sami stěžovatelé v rámci stížnostního žádání nepřinášejí nic, co by úvahy krajského soudu zpochybňovalo - ostatně přiměřeně lze v této souvislosti odkázat i na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013 č. j. 26 Cdo 1494/2013-221, neboť Nejvyšší soud v mezidobí o této věci též rozhodoval.
Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu