Constitutional Court dismisses premature constitutional complaint regarding judge recusal before merits are decided.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Thomas Dennise Clive against rulings on a judge's recusal. The applicant argued violations of fair trial rights, but the Court found the complaint inadmissible because no substantive judgment had yet been rendered in the underlying civil cases. Since standard procedural remedies like appeals were still available and the recusal rulings were not final, the Court determined the complaint was filed too early.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; Ústavní stížnost je subsidiární a přípustná pouze po vyčerpání všech běžných procesních prostředků, pokud napadené rozhodnutí není konečné a náprava je možná v rámci obecného soudnictví.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Thomase Dennise Clivea, zastoupeného Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem, se sídlem U Prašné brány 3, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 17 Nc 665/2013-35, a usnesení téhož soudu z téhož dne č. j. 17 Nc 666/2013-300, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti tak, že soudkyně Okresního soudu v Benešově, Mgr. Petra Šturcová, není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věcí vedených u tamního soudu pod sp. zn. 5 C 183/2013 a sp. zn. C 212/2013. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Soudce zpravodaj, tak jako v jiných případech, nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost vedle formálních náležitostí vyžadovaných zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") splňuje též podmínku přípustnosti a shledal, že tomu tak není.
3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
4. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je ke standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
5. V projednávaném případě jsou napadena negativní rozhodnutí o námitce podjatosti rozhodujícího soudce za situace, kdy doposud nebylo ve věcech stěžovatele, vedených u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 183/2013 a sp. zn. C 212/2013, meritorně rozhodnuto. Vydáním napadených usnesení tak řízení v této věci nekončí, a tudíž k nápravě zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny není zásadně příslušný Ústavní soud. Stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu (zejména odvolání a případně žaloba pro zmatečnost podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu). Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí, neboť stěžovatel má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věcech vedených pod
sp. zn. III. ÚS 1832/13
,
II. ÚS 2663/12
,
II. ÚS 2815/09
,
I. ÚS 2222/09
,
II. ÚS 839/09
,
IV. ÚS 237/09
,
I. ÚS 2617/08
,
IV. ÚS 1643/08
,
II. ÚS 520/07
,
II. ÚS 515/07
,
II. ÚS 57/07
,
II. ÚS 558/07
,
II. ÚS 565/06
- vše dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle § 43 odst. 1 e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. února 2014
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj