Constitutional Court of Czechia allows partial appeal by finding fair trial rights violated due to lack of expert report disclosure.

Vytvoření procesního prostoru pro vyjádření účastníka řízení ke znaleckému posudku

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 29. ledna 2014

sp. zn. IV. ÚS 3058/13

ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Říhy, zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Na Hřebenech II, 1718/8, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 24. července 2013 č. j. 15 Co 447/2013-224, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. dubna 2013 č. j. 1 C 172/2011-204 o přiznání znalečného znaleckému ústavu, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově jako účastníků řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 24. července 2013 č. j. 15 Co 447/2013-224 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 24. července 2013 č. j. 15 Co 447/2013-224 se ruší.

III. Ústavní stížnost v části, která směřuje proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. dubna 2013 č. j. 1 C 172/2011-204 se zamítá.

IV. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 24. července 2013 č. j. 15 Co 447/2013-224 a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. dubna 2013 č. j. 1 C 172/2011-204 se odmítá.

Odůvodnění

I. Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. října 2013 a doplněnou podáním ze dne 13. listopadu 2013, se stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, konkrétně do práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 1 a 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a do práva na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve spojení s čl. 1 a 10 Ústavy. Napadená rozhodnutí jsou podle názoru stěžovatele i v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy ve vztahu k nálezové judikatuře Ústavního soudu. Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s napadenými rozhodnutími a namítal, že napadené usnesení soudu prvního stupně je fakticky nepřezkoumatelné pro absenci jakéhokoliv odůvodnění. K tomu uvedl, že výši odměny znalce nebo znaleckého ústavu bezprostředně ovlivňuje věcná správnost znaleckého posudku, a proto odvolací soud nemůže na přezkoumání věcné správnosti znaleckého posudku rezignovat. Obecným soudům stěžovatel rovněž vytýkal, že vyjádření znaleckého ústavu STAVEXIS, s. r. o., (dále jen "znalecký ústav") ke stěžovatelem podanému odvolání nebylo stěžovateli doručeno k podání repliky, a to za situace, kdy odůvodnění usnesení odvolacího soudu je z hlediska použité argumentace prakticky zcela založeno na tomto vyjádření znaleckého ústavu. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. prosince 1994

sp. zn. III. ÚS 102/94

(N 61/2 SbNU 175), ze dne 7. prosince 2004

sp. zn. I. ÚS 157/04

(N 185/35 SbNU 445), ze dne 2. prosince 2008

sp. zn. II. ÚS 323/07

(N 210/51 SbNU 627), ze dne 13. června 2013

sp. zn. II. ÚS 2404/12

(N 108/69 SbNU 751), ze dne 15. července 2013

sp. zn. I. ÚS 2648/10

(N 117/70 SbNU 47), ze dne 16. července 2013

sp. zn. II. ÚS 200/13

(N 123/70 SbNU 127) a ze dne 22. srpna 2013

sp. zn. III. ÚS 1464/13

(N 152/70 SbNU 409).

II. Rekapitulace průběhu řízení

3. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Okresního soudu v Pelhřimově sp. zn. 1 C 172/2011(dále jen "soudní spis").

4. Z obsahu soudního spisu Ústavní soud zjistil, že žalobkyně Iveta Říhová se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 1. prosince 2011 domáhala vůči stěžovateli zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem přikázáním věci za náhradu. Okresní soud usnesením ze dne 4. října 2012 č. j. 1 C 172/2011-142 znaleckému ústavu uložil přezkoumání dvou předchozích znaleckých posudků, pokud jde o určení obvyklé ceny nemovitostí, a dále znaleckému ústavu uložil, aby stanovil obvyklou, tzn. tržní cenu nemovitostí a aby posoudil možnost reálného rozdělení nemovitostí. Fakturou ze dne 4. dubna 2013 č. 13/01/00107 znalecký ústav požadoval za vypracování znaleckého posudku č. 4813-84/13 celkem 19 825 Kč. Okresní soud usnesením ze dne 9. dubna 2013 č. j. 1 C 172/2011-204, napadeným ústavní stížností, přiznal znaleckému ústavu znalečné v požadované výši.

5. Proti usnesení okresního soudu, kterým bylo znalečné přiznáno, podal stěžovatel odvolání, ve kterém uvedl své konkrétní námitky proti napadenému usnesení. Zejména napadl výši odměny a kvalitu znaleckého posudku týkající se určení peněžní hodnoty vypořádacího podílu. Okresní soud doručil odvolání stěžovatele znaleckému ústavu, který své vyjádření k námitkám v podaném odvolání o přiznání znalečného doručil okresnímu soudu dne 9. května 2013. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací usnesením ze dne 24. července 2013 č. j. 15 Co 447/2013-224, které je rovněž napadeno ústavní stížností, usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

III. Rekapitulace vyžádaných vyjádření

6. Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Okresní soud v Pelhřimově a Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočku v Táboře jako účastníky řízení a Ivetu Říhovou a znalecký ústav jako vedlejší účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily. Vedlejší účastníci však této možnosti nevyužili a svého postavení se vzdali (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z toho důvodu Ústavní soud s vedlejšími účastníky již dále nejednal.

7. Okresní soud v Pelhřimově ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. listopadu 2013 sdělil, že vyúčtování znaleckého posudku akceptoval, neboť považoval za přiměřené všechny účtované hodiny a znalečné bylo vyúčtováno v souladu s příslušnou vyhláškou. Stěžovateli byl též doručen znalecký posudek, takže mu muselo být zřejmé, jaké náklady v souvislosti se znaleckým posudkem znalecký ústav vynaložil.

8. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že okresní soud o odměně znaleckého ústavu rozhodl usnesením, jež v souladu s ustanovením § 169 odst. 2 o. s. ř. neobsahovalo odůvodnění. Proto je nebylo možné i přes četné odvolací námitky považovat za nepřezkoumatelné. Odvolací soud pak rozhodl za situace, kdy měl k dispozici odvolání stěžovatele a vyjádření znalce k tomuto odvolání, což považoval za dostatečné, a vyjádření znalce již stěžovateli k replice nezasílal. V odůvodnění napadeného usnesení se odvolací soud vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, na něž v podrobnostech odkazuje. Nadto odvolací soud poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. září 2005

sp. zn. III. ÚS 292/05

(U 23/38 SbNU 587) stran tvrzení stěžovatele, že byl dotčen na svých ústavně zaručených právech. K polemice stěžovatele k poučení o dovolání pak odvolací soud odkázal na ustanovení § 238 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Závěrem odvolací soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

9. Ústavní soud doručil vyjádření účastníků řízení stěžovateli, který ve své replice ze dne 20. ledna 2014 v podstatě zopakoval svá tvrzení uvedená v ústavní stížnosti a dále odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. ledna 2009

sp. zn. IV. ÚS 1554/08

(N 12/52 SbNU 121), ze dne 3. září 2009

sp. zn. III. ÚS 346/09

(N 194/54 SbNU 393), ze dne 28. června 2011

sp. zn. II. ÚS 1235/11

(N 126/61 SbNU 831), ze dne 26. dubna 2012

sp. zn. I. ÚS 383/12

(N 93/65 SbNU 247) a ze dne 7. května 2013

sp. zn. I. ÚS 4181/12

(N 79/69 SbNU 329).

IV. Rozhodování bez ústního jednání

10. V souladu s ustanovením § 44 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.

V. Právní východiska

11. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v Ústavě nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavní soud pak ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva orgánem veřejné moci za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce chráněných ústavním pořádkem České republiky.

12. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné i to, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. nález ze dne 10. ledna 2012

sp. zn. I. ÚS 1930/11

(N 5/64 SbNU 53)].

13. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické. To však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité [srov. nález ze dne 4. prosince 2008

sp. zn. I. ÚS 428/06

(N 215/51 SbNU 673)].

14. Ústavní soud v případech, kdy účastník řízení, resp. osoba zúčastněná na řízení neměli v důsledku postupu soudu možnost vyjádřit se ke vzneseným výhradám, precizoval svůj náhled na přezkum rozhodnutí, v nichž došlo k procesnímu vybočení charakterizovanému extrémním rozporem se zásadami spravedlnosti tak, že je povinností obecných soudů dát jim možnost uplatnit své stanovisko [srov. nálezy ze dne 17. října 2012

sp. zn. I. ÚS 2670/12

(N 176/67 SbNU 153) a ze dne 10. ledna 2013

sp. zn. II. ÚS 3367/12

(N 11/68 SbNU 169) ve znění opravného usnesení

sp. zn. II. ÚS 3367/12

ze dne 31. ledna 2013].

VI. Posouzení ústavní stížnosti

15. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že podmínky pro jeho kasační zásah, jak jsou nastíněny v předchozích odstavcích, byly splněny a ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud shledal, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

16. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je právě zjištění, že stěžovateli nebylo doručeno vyjádření znalecké kanceláře tak, aby se k němu mohl vyjádřit. Odvolací soud tímto postupem odepřel stěžovateli možnost zpochybnit argumenty znalecké kanceláře obsažené v jejím vyjádření. Znamená to, že odvolací soud nedostál svým procesním povinnostem při rozhodování o podaném odvolání.

17. Ústavní soud připomíná, že při vyvozování závěrů v rozhodování o znalečném a jeho výši obecnými soudy je možno analogicky aplikovat i závěry vztahující se k rozhodování o nákladech řízení. Evropský soud pro lidská práva v souvislosti s aplikací ustanovení § 150 o. s. ř. opakovaně dovodil, že o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy se jedná i v případě, kdy význam úhrady nákladů není zanedbatelný a obecný soud, který má v úmyslu použít ustanovení § 150 o. s. ř., "nevytvoří procesní prostor" umožňující účastníkům řízení vyjádřit své stanovisko k případnému použití tohoto ustanovení (viz rozsudek ze dne 5. září 2013 ve věci Čepek proti České republice stížnost č. 9815/10, § 54 a 56).

18. V části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel navrhoval zrušení usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 9. dubna 2013 č. j. 1 C 172/2011-204, Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, neboť v postupu tohoto soudu neshledal pochybení (srov. § 169 odst. 2 o. s. ř.).

19. Pokud jde o další námitky stěžovatele vztahující se k vlastnímu rozhodování o výši znalečného, jimi se Ústavní soud nezabýval, neboť výklad a aplikace předpisu o stanovení znalečného jsou výhradně záležitostí obecných soudů.

20. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, že ústavní stížnosti podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře zrušil. V části napadající rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově pak ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

21. Návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu], neboť napadená rozhodnutí nebyla sama o sobě spojena s hrozbou neodčinitelné újmy stěžovateli.