Constitutional Court dismisses appeal claiming trial courts violated fair trial rights by misapplying evidence.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti R. M., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného Mgr. Romanem Kezniklem, advokátem se sídlem Brno, Palackého třída 2203/186, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012 sp. zn. 92 T 156/2011, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 8 To 254/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013 č. j. 3 Tdo 252/2013-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 7 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnických osob v trvání 4 let. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně tak, že napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku, jímž byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, a ve výroku o náhradě škody. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

V odůvodnění své ústavní stížnosti, které je obsahově shodné s argumenty pojatými do předcházejícího opravného prostředku, stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí trestních soudů vykazují extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich soud prvního stupně i soud odvolací vyvodil. Uvádí, že soudy obou stupňů nevyhověly jeho návrhům na provedení některých důkazů. Stěžovatel dále nesouhlasí s hodnocením důkazů a právními závěry soudů všech stupňů, s nimiž v ústavní stížnosti podrobně polemizuje.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních ani není těmto soudům soudem nadřízeným. Jen soud, který je součástí této soustavy soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí ostatních soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).

Postavení Ústavního soudu jako ochránce ústavnosti si stěžovatel zřejmě není vědom, neboť v ústavní stížnosti zopakoval argumenty, které uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby, v odvolání a dovolání. Jeho námitkami se zabývaly již trestní soudy a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi dostatečně vypořádaly. Stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace, toliko poukazem na vlastní rozbor provedených důkazů, přináší své odlišné skutkové úvahy, a tak pouze opětovně polemizuje se skutkovými i právními závěry trestních soudů. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje svou ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že skutková polemika stěžovatelů není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat ostatními soudy provedené hodnocení důkazů, nejedná-li se o takové rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem, zakládající vykročení z mezí ústavních záruk (srov. např. nálezy

sp. zn. I. ÚS 272/01

a

II. ÚS 182/02

). Takové vybočení v dané věci zjištěno nebylo.

Námitkami stěžovatele týkajícími se jednotlivých skutkových zjištění vztahujících se k okolnostem uzavření smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva a o výpůjčce, pravosti jeho podpisů a z nich vzniklých závazků vůči věřiteli se zabýval i Nejvyšší soud. Tvrzení stěžovatele, že mezi právními závěry a skutkovými zjištěními soudů existuje zjevný extrémní nesoulad, je neopodstatněné. Z podrobného odůvodnění napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě odůvodnil. Odvolací i dovolací soud se poté zabývaly všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly.

Ústavní soud nepovažuje za potřebné znovu opakovat to, co bylo těmito soudy přehledně a srozumitelně vysvětleno. V posuzované věci tedy soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování.

Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí neshledal žádný důvod, který by zpochybňoval skutkové a právní závěry, k nimž soudy v tomto řízení dospěly. Nezjistil, že by postupem soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu