Constitutional complaint dismissed as inadmissible because the applicant failed to exhaust all legal remedies.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti Městské části Praha - Lipence, sídlem K Obci 47, Praha 5 - Lipence, zast. JUDr. Alešem Zemanem, advokátem, sídlem Svobodova 7, Praha 2, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.6.2013, č.j. 11 Co 58/2013-276, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti EKOSPOL, a.s., sídlem Dukelských hrdinů 474/19, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený výrok III. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26.6.2013, č.j. 11 Co 58/2013-276. V ústavní stížnosti nejprve popsala průběh sporu s vedlejší účastnicí, který vznikl v důsledku vadného předání díla - kanalizace v obci, včetně čistírny odpadních vod. Spor, ve kterém se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 924 000,- Kč, probíhal před soudy od roku 2003, rozhodoval v něm nálezem i Ústavní soud. Po kasačním nálezu Ústavního soudu rozhodl Městský soud v Praze. Tento rozsudek napadla vedlejší účastnice dovoláním, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Poté opět rozhodl městský soud, vedlejší stěžovatelka znovu podala dovolání a Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. V pořadí již šestém odvolacím řízení vynesl dne 26.6.2013 městský soud rozsudek č.j. 11 Co 58/2013-276. Tímto rozsudkem změnil vyhovující výrok soudu I. stupně jen tak, že žalobu ohledně zaplacení 2% úroku z prodlení za vymezenou dobu zamítl, jinak ho potvrdil (výrok I.), uložil vedlejší účastnici zaplatit náklady znalečného (výrok II.) a ve výroku III. rozhodl tak, že stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Podle stěžovatelky došlo napadeným výrokem k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 7 Listiny.

Dříve než může Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Taková ústavní stížnost je však podle § 75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Z obsahu návrhu a z předložených písemných podkladů je zřejmé, že stěžovatelka brojí proti výroku rozsudku, jež byl vydán po 1. lednu 2013, tj. za účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým bylo novelizováno jak ustanovení § 75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, tak i ustanovení § 237 a násl. obč. soudního řádu; dále z nich lze dovodit, že stěžovatelka nepodala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání (o jehož přípustnosti se v ústavní stížnosti nikterak neuvažuje), ač o této možnosti byla odvolacím soudem řádně poučena (viz str. 9). Stěžovatelka tak v dané věci nevyčerpala všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého tvrzeného práva a její návrh je tak ve smyslu výše citovaných ustanovení a v souladu s důvody podrobně rozvedenými v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013,

sp. zn. III. ÚS 772/13

, návrhem nepřípustným.

Vzhledem k výše uvedeným důvodů byla stěžovatelčina ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2014

Ivana Janů, v.r.

soudce zpravodaj