Constitutional complaint dismissed as inadmissible because the applicant failed to exhaust all legal remedies.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by the District of Prague-Lipence against a final court judgment. The applicant argued violations of fair trial and equality rights but failed to file an appeal against the appellate court's decision, despite being properly informed of this option. Consequently, the court ruled the complaint inadmissible under the Constitution Act because the applicant did not exhaust all statutory procedural means available for legal protection.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law for the protection of their rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti Městské části Praha - Lipence, sídlem K Obci 47, Praha 5 - Lipence, zast. JUDr. Alešem Zemanem, advokátem, sídlem Svobodova 7, Praha 2, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.6.2013, č.j. 11 Co 58/2013-276, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti EKOSPOL, a.s., sídlem Dukelských hrdinů 474/19, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený výrok III. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26.6.2013, č.j. 11 Co 58/2013-276. V ústavní stížnosti nejprve popsala průběh sporu s vedlejší účastnicí, který vznikl v důsledku vadného předání díla - kanalizace v obci, včetně čistírny odpadních vod. Spor, ve kterém se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 924 000,- Kč, probíhal před soudy od roku 2003, rozhodoval v něm nálezem i Ústavní soud. Po kasačním nálezu Ústavního soudu rozhodl Městský soud v Praze. Tento rozsudek napadla vedlejší účastnice dovoláním, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Poté opět rozhodl městský soud, vedlejší stěžovatelka znovu podala dovolání a Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. V pořadí již šestém odvolacím řízení vynesl dne 26.6.2013 městský soud rozsudek č.j. 11 Co 58/2013-276. Tímto rozsudkem změnil vyhovující výrok soudu I. stupně jen tak, že žalobu ohledně zaplacení 2% úroku z prodlení za vymezenou dobu zamítl, jinak ho potvrdil (výrok I.), uložil vedlejší účastnici zaplatit náklady znalečného (výrok II.) a ve výroku III. rozhodl tak, že stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Podle stěžovatelky došlo napadeným výrokem k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 7 Listiny.
Dříve než může Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Taková ústavní stížnost je však podle § 75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Z obsahu návrhu a z předložených písemných podkladů je zřejmé, že stěžovatelka brojí proti výroku rozsudku, jež byl vydán po 1. lednu 2013, tj. za účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým bylo novelizováno jak ustanovení § 75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, tak i ustanovení § 237 a násl. obč. soudního řádu; dále z nich lze dovodit, že stěžovatelka nepodala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání (o jehož přípustnosti se v ústavní stížnosti nikterak neuvažuje), ač o této možnosti byla odvolacím soudem řádně poučena (viz str. 9). Stěžovatelka tak v dané věci nevyčerpala všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně svého tvrzeného práva a její návrh je tak ve smyslu výše citovaných ustanovení a v souladu s důvody podrobně rozvedenými v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013,
sp. zn. III. ÚS 772/13
, návrhem nepřípustným.
Vzhledem k výše uvedeným důvodů byla stěžovatelčina ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2014
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj