Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to failure to exhaust legal remedies via appeal.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 24/37, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. 7 To 271/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 4. 2013 sp. zn. 2 T 105/2012, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel žádá podanou ústavní stížností o zrušení shora uvedených rozsudků, vydaných v jeho trestněprávní věci, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36, čl. 37 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiární charakter ve vztahu k řádným i mimořádným opravným prostředkům (s níže uvedenými výjimkami), k jejichž projednání jsou příslušné obecné soudy. Ústavní stížnost lze tedy podat zásadně pouze za předpokladu, že již nelze k ochraně práva využít jiné procesní prostředky.

3. Ústavní soud proto předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně podmínek stanovených ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle kterého je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

4. Přestože stěžovatel tuto skutečnost v ústavní stížnosti neavizuje, Ústavní soud ze své úřední činnosti zjistil, že stěžovatel podal v dané věci dne 17. 12. 2013 dovolání k Nejvyššímu soudu.

5. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl např. od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle ustálené judikatury Ústavního soudu není). K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 634/04

,

IV. ÚS 448/04

).

6. V dané věci podal stěžovatel dovolání souběžně s ústavní stížností. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde právě podané dovolání. Lhůta k případnému podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání (pakliže mu nebude vyhověno), a rovněž tak eventuálně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, proto začne stěžovateli běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 933/10

).

7. Podání ústavní stížnosti je tedy předčasné. Pokud by se Ústavní soud rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, jehož výsledek nelze předjímat, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by tím pobízel ostatní stěžovatele k bezdůvodnému souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání.

8. Současně je třeba zdůraznit, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, budou moci popř. vypracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.

9. Ústavní soud nadto podotýká, že pokud by na vyčerpání dovolání (tedy včetně rozhodnutí o něm) před podáním ústavní stížnosti netrval, ocitlo by se rozhodování Nejvyššího soudu, včetně posuzování dovolacích důvodů, mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

10. Ústavní soud rovněž poznamenává, že jsou-li ve hře základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud ustanovení čl. 4 a čl. 95 Ústavy České republiky zavazující soudní moc k ochraně základních práv a svobod. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů (srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 55/04

).

11. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel vzhledem k výše uvedenému a také vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh pro nepřípustnost (nevyčerpání prostředků k ochraně práva, resp. předčasnost) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2014

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj