Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible because the applicant failed to exhaust the appeal process.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti ZEUS - zemědělské služby, s. r. o., se sídlem 252 65 Tursko, Holubice 2, IČ: 61681644, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem na adrese Praha 2, Na Zderaze 1275/15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2013 č. j. 22 Co 282/2013-73, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. prosince 2013, stěžovatelka podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2013 č. j. 22 Co 282/2013-73, konkrétně výroku o nákladech řízení, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. dubna 2013 č. j. 25 EC 22/2012-37 tak, že výše náhrady těchto nákladů činí místo 11 446,60 Kč částku 7 550,40 Kč s tvrzením, že napadeným výrokem bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

Z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky ve výši 77 119,60 Kč s tím, že tato částka představuje finanční zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 108/2006. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. dubna 2013 č. j. 25 EC 22/2012-37 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 16 187,50 Kč (výrok I.), žalobu co do zaplacení částky 60 932,10 Kč zamítl (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 11 446,60 Kč. Stěžovatelka rozsudek soudu prvního stupně napadla odvoláním, které směřovalo do jeho zamítavému výroku o věci samé pod bodem II. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem napadeným ústavní stížností tak, že změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. dubna 2013 č. j. 25 EC 22/2012-37 pouze co do výše náhrady nákladů řízení, která činí nově částku 7 550,40 Kč.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ústavní stížnost podává z důvodu právní jistoty, aby odstranila riziko, že promešká lhůtu k podání ústavní stížnosti, neboť podala současně dovolání.

Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se uvedený princip neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek [v praxi se jednalo zjevně o dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012] využije. Právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala však s účinností od 1. ledna 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím již zmiňovaného zákona č. 404/2012 Sb. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nyní stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost (mimo jiné) závisí na posouzení podmínek uvedených v § 237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.

Stěžovatelce lze přisvědčit v tom ohledu, že Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat napadený výrok (o nákladech řízení) sám o sobě, nicméně nelze pominout, že za stávající procesní situace není možno rozhodnutí Městského soudu v Praze o nákladech řízení považovat za konečné, neboť úspěch stěžovatelky v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorického nákladového výroku.

Pokud by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelky, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Napadený výrok (o nákladech řízení) je totiž těsně spjat s rozhodnutím o meritu věci. Jestliže by Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky vyhověl, stal by se případný nález Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnuto o napadeném výroku, zcela akademickým. Z výše uvedeného je patrno, že za situace, kdy Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky doposud nerozhodl, by bylo rozhodnutí Ústavního soudu vydáno předčasně.

Meritorně rozhodnout o ústavní stížnosti stěžovatelky tedy Ústavní soud za dané procesní situace nemohl a vyčkával-li by, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť ta může poté, co bude Nejvyšším soudem o jejím dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, přičemž jí s ohledem na znění § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstane zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího, a to i pokud jde o výroky o nákladech řízení před těmito soudy.

V projednávané věci je pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti určující v souladu s přechodnými ustanoveními čl. II odst. 1 a 7. a čl. IV odst. 1 zákona č. 404/2012 Sb. právě nová právní úprava, neboť k vydání stěžovatelkou napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došlo po 1. lednu 2013. Poslední prostředek k ochraně práva stěžovatelky představuje tedy i v tomto případě dovolání, které, aby se mohl Ústavní soud vůbec ústavní stížností stěžovatelky zabývat, je třeba vždy (pokud procesní předpisy jeho přípustnost nevylučují) vyčerpat. Z obsahu ústavní stížnosti a výpisu událostí řízení spisové značky 25 EC 22/2012 se pak podává, že stěžovatelka dovolání dne 27. prosince 2013 podala. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem tedy Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustný návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 15. ledna 2014

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka