Constitutional Court dismisses constitutional complaint as untimely due to failure to exhaust legal remedies effectively.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. Tomáše Kimla a 2) Jany Kimlové, zastoupených JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem se sídlem Na Neklance 904/26, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. 69 Co 91/2013-203 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. prosince 2012 č. j. 30 C 295/2008-167 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. 12. 2013, napadají oba stěžovatelé, podle jejího petitu, který je z hlediska rozsahu přezkumu pro Ústavní soud závazný, pouze v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obou obecných soudů pro údajné porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), jakož i pro porušení čl. 90 Ústavy ČR.

Porušení práva na soudní ochranu spatřují stěžovatelé v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu předmětné věci a v nesprávném hodnocení provedených důkazů, které podle jejich názoru jsou vadami řízení natolik zásadními, že v konečném důsledku vyústily v rozhodnutí založená na nesprávném právním posouzení celé věci, která je nutné pro jejich protiústavnost zrušit.

Stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že se řádně nezabývaly hodnocením všech provedených důkazů a v napadených rozhodnutích se nevypořádaly s námitkami stěžovatelů, ale v rozporu se zásadou uvedenou v ustanovení § 132 o.s.ř. důkazy hodnotily jednostranně, v neprospěch stěžovatelů (v dřívějším řízení v procesním postavení žalovaných).

II. Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. 12. 2012 č. j. 30 C 295/2008-167 uložil stěžovatelům jako žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci, obchodní společnosti JURIS REAL, spol. s r.o. částku 249 910,-Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I) a současně stěžovatele zavázal k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit žalobci soudem prvního stupně stanovené náklady řízení (výrok II).

Soud prvního stupně tak zčásti vyhověl žalobě na zaplacení žalované částky z titulu smluvní pokuty zakotvené ve smlouvě o výhradním zprostředkování prodeje bytové jednotky uzavřené mezi účastníky řízení, neboť dospěl k závěru, že porušení povinností ze smlouvy, k němuž došlo ze strany stěžovatelů, je závažné a odpovídá tak dohodnuté sankci.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, přičemž připomněl, že řízení v předmětné věci probíhá již od roku 2008 a obecné soudy v ní rozhodují opakovaně. V poučení o možnosti napadnout rozsudek mimořádným opravným prostředkem odvolací soud uvedl, že tak lze učinit ve lhůtě do dvou měsíců od doručení předmětného rozsudku, přičemž o přípustnosti dovolání rozhodne dovolací soud.

Stěžovatelé této možnosti využili. O jejich mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 9. 2013 č. j. 23 Cdo 2732/2013-227 tak, že dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1, § 243f odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném po 1. 1. 2013, neboť dovolání stěžovatelů neobsahovalo jeho nezbytné náležitosti a stěžovatelé tyto náležitosti v dovolací lhůtě nedoplnili. Dovolací soud proto nemohl pro výše uvedený nedostatek v řízení pokračovat a dovolání odmítl.

III. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat meritem předmětné ústavní stížnosti, je povinen zkoumat naplnění podmínek a předpokladů stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") pro její projednání, zejména otázkou její včasnosti.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Jinak řečeno, je třeba vždy respektovat jednu ze zásad řízení o ústavní stížnosti, a to je dodržení principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. Stěžovatel si otevře cestu k věcnému projednání ústavní stížnosti za předpokladu, že tyto procesní prostředky před podáním ústavní stížnosti efektivně vyčerpal.

Výše uvedené je podstatné zejména z hlediska posouzení včasnosti předmětné ústavní stížnosti.

V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné nejprve připomenout, že zákonem č. 404/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2013 došlo ke změně ustanovení §§ 237 až 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen "o.s.ř.") upravujících přípustnost dovolání a ustanovení § 241a o.s.ř. vymezující dovolací důvod a náležitosti dovolání. Změna této právní úpravy vnesla do řízení o dovolání jiné podmínky pro zvažování přípustnosti dovolání, než tomu bylo do doby účinnosti citovaného zákona, tj. do 31. 12. 2012. Změně právního předpisu bylo proto nutné přizpůsobit i dovolání, jak ostatně uvedl i dovolací soud ve svém odmítavém usnesení. Jestliže dovolání stěžovatelů (zastoupených advokátem) vykazovalo vady, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, a jimi podaný mimořádný opravný prostředek byl z tohoto důvodu odmítnut, nejedná se o efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně práva stěžovatelů (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelé svým nesprávným postupem neumožnili dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě nelze odvíjet počátek dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo dovoláním napadeno, od doručení rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro jeho vady (nešlo o rozhodování dovolacího soudu o přípustnosti z důvodů závisejících na jeho uvážení), ale od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, tedy Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013 č. j. 69 Co 91/2013-203.

Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu až dne 1. 12. 2013. Je tedy zřejmé, že byla podána opožděně.

Ústavní soud proto z důvodů výše vyložených ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2014

Radovan Suchánek

soudce zpravodaj