Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 4056/12 ECLI:CZ:US:2013:1.US.4056.12.2 KI-generiert

I.ÚS 4056/12 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer I.ÚS 4056/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K zásahu do jeho práv mělo dojít tím, že mu obecné soudy nepřiznaly náhradu škody vůči státu, která měla vzniknout tím, že jej trestní soud při vzetí do vazby nedostatečně poučil o potřebě zabezpečit jeho majetek.

Legislator-Regeste

KI-generiert

I.ÚS 4056/12 · Ústavní soud České republiky: 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K zásahu do jeho práv mělo dojít tím, že mu obecné soudy nepřiznaly náhradu škody vůči státu, která měla vzniknout tím, že jej trestní soud při vzetí do vazby nedostatečně poučil o potřebě zabezpečit jeho majetek.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Jiřího Nykodýma a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Joukla, zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2011, č. j. 19 C 207/2010 - 135, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012, č. j. 72 Co 2/2012 - 155, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2012, č. j. 28 Cdo 2101/2012 - 168, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatele

1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K zásahu do jeho práv mělo dojít tím, že mu obecné soudy nepřiznaly náhradu škody vůči státu, která měla vzniknout tím, že jej trestní soud při vzetí do vazby nedostatečně poučil o potřebě zabezpečit jeho majetek.

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, obecné soudy nedovodily povinnost státu uhradit stěžovateli náhradu škody. Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že se soud, který rozhodoval o žalobcově vazbě, v posuzovaném případě nedopustil nesprávného úředního postupu, jestliže jej výslovně nepoučil o potřebě zajistit jeho majetek po dobu výkonu vazby před poškozením či ztrátou. Rovněž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávané věci soud rozhodující o vazbě žalobce pravidla stanovená právními předpisy pro jeho postup neporušil. V souladu s ustanovením § 70 trestního řádu se totiž dotazem na žalobce coby obviněného ubezpečil, že rodinní příslušníci žalobce budou o nařízené vazbě vyrozuměni obhájcem. Za situace, kdy v průběhu vazebního řízení nevyšlo najevo, že zde není osoby, která by byla s to zabezpečit majetek obviněného, resp. na něj dohlédnout, a že by tak majetek obviněného měl zůstat bez jakékoliv ochrany (okolnost, že by taková skutečnost v průběhu vazebního řízení najevo vyšla, žalobce netvrdí), neboť z vyjádření obviněného naopak vyplývalo, že má rodinné příslušníky, které hodlá o výkonu vazby informovat, pak soud při nedostatku výslovné právní úpravy (právní předpisy soudu rozhodujícímu o vazbě povinnost zajistit ochranu majetku obviněného po dobu výkonu vazby neukládají) nebyl povinen poskytovat žalobci poučení o tom, jak by si měl svůj majetek zabezpečit, event. pátrat po osobách, které by jeho majetek zabezpečily, nebo činit jiná neodkladná opatření k zabezpečení majetku obviněného.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím namítá, že obecné soudy sice zjistily správně skutkový stav, ale z provedených důkazů nevyvodily správná skutková zjištění. V důsledku nedostatečného poučení ze strany soudu při vzetí do vazby nebyl zajištěn poměrně rozsáhlý majetek stěžovatele a doklady, na jejichž základě by bylo možno zajistit rozsah odcizených věcí a opatřit podklady pro vymáhání náhrady škody. Stěžovatel odkazuje na právní doktrínu, podle níž v souvislosti s rozhodnutím o vzetí do vazby je třeba učinit vhodná opatření ohledně majetku obviněného, který by zůstal bez zabezpečení či dohledu. Stěžovatel však nebyl při vzetí do vazby zcela konkrétně a prokazatelně poučen tak, aby mu bylo umožněno dostatečně zabezpečit svůj majetek. Nedostatečným poučením, jak má zabezpečit svůj majetek, bylo zasaženo do stěžovatelova práva vlastnit majetek a neodškodněním tohoto nezákonného zásahu bylo zasaženo do práva stěžovatele podle č. 36 odst. 3 Listiny na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem.

II. Hodnocení Ústavního soudu

4. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

6. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že posuzovaná zásadní právní otázka byla obecnými soudy dostatečně a přesvědčivě vyargumentována (viz výše v bodě 2 tohoto rozhodnutí).

7. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu