Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding minor insurance liability payment.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Milana Samka, zastoupeného JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Hellichova 1, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 123 EC 137/2012-131 ze dne 9. 5. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí okresního soudu, kterým byl zavázán zaplatit České kanceláři pojistitelů částku 2 560 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka představuje příspěvek za provoz nepojištěného vozidla stanovený podle § 24c odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb."), za období od 20. 3. 2009 do 27. 4. 2009.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. spojena s provozováním vozidla, nikoliv s pouhým držením vozidla. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že v řízení dostatečně prokázal, že jeho vozidlo nebylo provozuschopné. Podle stěžovatele soud nesprávně spojuje vznik povinnosti platit vymáhaný zákonný příspěvek s nevrácením tabulky s registrační značkou. Nesplnění povinnosti vrátit tabulku s registrační značkou však zakládá pouze odpovědnost za přestupek dle § 15 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb.

Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především uvádí, že napadené rozhodnutí, týkající se částky 2 560 Kč s přísl., je rozhodnutím, proti němuž není odvolání přípustné, jde tedy o rozhodnutí v tzv. bagatelní věci. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v případě bagatelních věcí lze k přezkumu věci z ústavněprávního hlediska přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci, neboť tato částka již jen pro svou výši - není schopna současně představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 405/04

).

O takový případ se však nejedná, a to ani přes obecný poukaz stěžovatele na údajnou praxi České kanceláře pojistitelů, která má úmyslně vyvolávat "bagatelnost sporů" rozdělením vymáhaného nároku do více částek. Ostatně v projednávané věci stěžovatel nenamítá, že by takto bylo postupováno vůči němu. Nelze odhlédnout ani od toho, že stěžovatel se dovolává ze strany Ústavního soudu benevolentního přístupu, pokud jde o možnost přezkumu tzv. bagatelní věci, ačkoliv příčinu k soudnímu sporu ohledně předmětné částky zavdal sám nerespektováním povinností vyplývajících ze zákona č. 168/1999 Sb.

Ústavní soud dodává, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přehledně a logicky vysvětil, na základě kterých skutečností neuvěřil tvrzení stěžovatele o tom, že vozidlo nebylo provozováno. Z rozhodnutí přitom jednoznačně vyplývá, že v projednávané věci byl stěžovatel zavázán k povinnosti zaplatit zákonný příspěvek, neboť jako vlastník vozidla nevyřazeného z evidence nezaplatil zákonné pojištění. Nejednalo se proto o "sankci" za nesplnění evidenční povinnosti, jak namítá stěžovatel (srov. též rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných věcech

sp. zn. III. ÚS 3411/12

I. ÚS 3739/12 a

I. ÚS 47/13

dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Vzhledem k uvedenému byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu