Constitutional Court dismisses appeal claiming judge bias and denial of free defense due to lack of constitutional violation.

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Masláka, t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem, se sídlem Dvořákova 44/14, 602 00 Brno 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 2 To 71/2013, a proti usnesení téhož soudu z téhož dne sp. zn. 2 To 72/2013, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 8. 2013, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 2 To 71/2013 (dále jen "usnesení 2 To 71/2013"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 6. 2013, č. j. 61 T 7/2013-3696, jímž bylo podle § 31 odst. 1 a § 30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto, že senát krajského soudu ve složení předsedy senátu JUDr. Radomíra Koudely a přísedících Ludmily Štaudnerové a Ing. Jana Škopíka není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele vedené u krajského soudu pod sp. zn. 61 T 7/2013. Rovněž napadl usnesení vrchního soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 2 To 72/2013 (dále jen "usnesení 2 To 72/2013"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 12. 6. 2013, č. j. 61 T 7/2013-3699, jímž bylo rozhodnuto podle § 33 odst. 2 trestního řádu a contrario, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu.

Co se týče usnesení 2 To 71/2013 týkajícího se otázky nestrannosti senátu krajského soudu, stěžovatel má tuto nestrannost nadále za zpochybněnou tím, že došlo k jeho vykázání z jednací síně u hlavního líčení, aniž by o tom bylo řádně rozhodnuto usnesením dle § 204 odst. 2 trestního řádu, kdy předseda senátu jen zavelel "ODVÉST!" s gestem natažené ruky a prstem směřujícím na vedlejší dveře soudní síně. Na uvedeném nic nemění ani to, že vydání takovéhoto usnesení je zaznamenáno v příslušném protokolu, neboť protokol v tomto směru neodpovídá realitě.

Co se týče usnesení 2 To 72/2013, tedy problematiky nároku na bezplatnou obhajobu, stěžovatel uvádí, že krajský soud odůvodnil jeho nepřiznání pouze úvahami o stěžovatelově finanční situaci před vzetím do vazby a poukazem na to, že po ukončení omezení osobní svobody může stěžovatel svou další činností získat finanční prostředky, které mu umožní uhradit své závazky plynoucí z obhajoby jeho osoby. Stěžovatel však nezpochybňuje, že by finanční prostředky neměl v minulosti a že je nebude mít také v budoucnosti, nicméně jde o to, že je nemá v současnosti, což souvisí s tím, že se nachází ve vazbě a zastavil se mu tak příjem. Stěžovatel předložil soudům na řádných tiskopisech potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech a čestné prohlášení o nemajetnosti a neví už, co by ještě doplnil.

Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o stěžovatelovu snahu zpochybnit nestrannost senátu krajského soudu, žádný důvod k zásahu Ústavního soudu nemůže být dán již proto, že stěžovatelem uváděné skutečnosti nemají vůbec charakter tvrzení, která by, i kdyby byly pravdivými, mohla svědčit o důvodech vyloučení předsedy senátu či přísedících. I kdyby totiž soud skutečně vykázáním stěžovatele porušil nějaké procesní ustanovení, jednalo by se zde o otázku procesního pochybení, kterou nelze nijak zaměňovat s otázkou podjatosti soudce ani jiných osob. Zda k nějakému procesnímu pochybení došlo (a to ať již jde o vykázání stěžovatele či o protokolaci), přitom Ústavnímu soudu v této fázi ani nepřísluší posuzovat, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (srovnej např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 3025/13

).

K problematice nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Obecné soudy se otázkou stěžovatelových majetkových poměrů řádně zabývaly a své závěry podložily zcela konkrétními zjištěními. Je jednoznačné, že řada skutečností ve spise vypovídá naopak o značně nadstandardních majetkových poměrech stěžovatele. Nadto i kdyby měl stěžovatel pravdu v tom, že tyto skutečnosti plně nevypovídají o právě aktuálním stavu, nutno poukázat i na druhý, ústavně rovněž plně akceptovatelný, argument krajského soudu, totiž že po ukončení omezení osobní svobody může stěžovatel svou další činností získat finanční prostředky, které mu umožní závazky, plynoucí z obhajoby, uhradit (srovnej usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 624/06

).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu