Constitutional Court dismisses appeal as partly inadmissible and partly clearly unfounded regarding procedural deadlines and scope.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Bustec Production, s. r. o., se sídlem Brněnská 1748/21b, Blansko, IČ: 63485354, zastoupeného JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem, se sídlem Hlinky 142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 23 Cdo 3180/2012-148, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 6. 2012, č. j. 4 Cmo 219/2012-101, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2012, č. j. 55 ECm 28/2011-65, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2013, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 23 Cdo 3180/2012-148, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále také "odvolací soud") ze dne 12. 6. 2012, č. j. 4 Cmo 219/2012-101, pro nepřípustnost. Uvedeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně (dále také "soud prvního stupně") ze dne 22. 2. 2012, č. j. 55 ECm 28/2011-65, o zamítnutí stěžovatelova návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu a o nepřiznání odkladného účinku tohoto návrhu.

Podstata ústavní stížnosti se soustředí na argumenty proti správnosti závěrů dovozených soudem prvního stupně a soudem odvolacím. K rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel žádné konkrétní výtky neuvádí.

Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], zčásti opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Napadá-li stěžovatel výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání pro nepřípustnost odmítnuto, pak Ústavní soud konstatuje, že právě v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud v odůvodnění zcela vyčerpávajícím způsobem rozvedl, na základě kterých ustanovení občanského soudního řádu dospěl k tomuto závěru. Konkrétně uvedl, že v řízení o dovolání bylo, s ohledem na čl. II bod 7 přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Nepřípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu o potvrzení usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu a přiznání odkladného účinku tomuto návrhu dle Nejvyššího soudu správně vycházela z ustanovení § 237 až § 239 občanského soudního řádu. Podle § 237 (ve znění účinném do 31. 12. 2012) nemohla být přípustnost založena proto, že toto ustanovení připouští dovolání jen proti rozhodnutím, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 (ve znění účinném do 31. 12. 2012) pak připouští dovolání pouze proti usnesením, která výslovně zmiňují. V tomto výčtu se však usnesení odvolacího soudu o potvrzení usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu a přiznání odkladnému účinku tohoto návrhu, nenachází. Ústavní soud tedy v postupu Nejvyššího soudu neshledal žádné nedostatky, a to ani takové, které by svědčily o přepjatém formalismu při rozhodování.

Co se týče návrhu na zrušení usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně, je v této části opožděný. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tímto posledním prostředkem v souzené věci bylo odvolání. V souzené věci je však nutno přihlédnout i k tomu, že rozhodnutí o posledním procesním opravném prostředku bylo stěžovateli doručeno dne 11. 7. 2012, což vyplývá z kopie usnesení odvolacího soudu, která byla přílohou ústavní stížnosti. Je tedy nutno aplikovat čl. IV bod 2 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se ke dni 1. 1. 2013 mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle nějž platí, že začala-li lhůta pro podání ústavní stížnosti plynout přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, určí se její konec podle zákona o Ústavním soudu ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V souzené věci bude proto užito pravidlo, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak uplynula ke dni 10. 9. 2012.

Ústavní soud proto dle § 43 odst. 1 písm. b) a dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podanou ústavní stížnost zčásti odmítl jako opožděnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu