Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 2030/13 ECLI:CZ:US:2013:4.US.2030.13.1 KI-generiert

IV.ÚS 2030/13 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer IV.ÚS 2030/13
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. S., zastoupeného Petrem Tomsem, advokátem se sídlem Ostrava-Michálkovice, Petřvaldská 200, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. 34 T 1/2012 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2013 sp. zn. 5 To 27/2013, takto:

Legislator-Regeste

KI-generiert

IV.ÚS 2030/13 · Ústavní soud České republiky: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 6. 2013 a doplněnou podáním doručeným dne 7. 8. 2013, stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatel tvrdí, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení čl. 1 a čl. 3 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. S., zastoupeného Petrem Tomsem, advokátem se sídlem Ostrava-Michálkovice, Petřvaldská 200, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. 34 T 1/2012 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2013 sp. zn. 5 To 27/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 6. 2013 a doplněnou podáním doručeným dne 7. 8. 2013, stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatel tvrdí, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení čl. 1 a čl. 3 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Praze stížností napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2003 sp. zn. 34 T 7/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2003 sp. zn. 5 To 36/2003. Těmito rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákoníku, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti - nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5 let.

Stěžovatel tvrdí, že soudy při rozhodování o jeho návrhu na obnovu řízení vzaly za prokázané, že spáchal trestný čin podvodu v úmyslu obohatit sebe nebo jiného, avšak žádný ze soudů se nezabýval subjektivní stránkou předmětného trestného činu. Podle názoru stěžovatele soudy v nalézacím řízení ani v řízení o povolení obnovy náležitě neodůvodnily svá rozhodnutí. Tato svá tvrzení však stěžovatel nepodpořil žádnou adekvátní ústavněprávní argumentací.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy ostatních soudů. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Ústavní soud konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. K jeho uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v § 278 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

Trestní soudy musí tedy vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstala původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu.

Stížnostní soud se zabýval všemi důkazy a argumenty stěžovatele, které uvedl ve své stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Porovnal nově navržené důkazy se skutečnostmi již známými a s důkazy již provedenými a splnění podmínek pro povolení obnovy řízení neshledal. Srozumitelně a logicky odůvodnil, proč se domnívá, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud zamítl návrh stěžovatele na provedení důkazů, které uvedl stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení.

V této souvislosti konstatoval, že stěžovatel ve svém návrhu v podstatě požaduje opakování důkazů v převážné většině již soudem provedených v předchozích fázích řízení za účelem jejich odlišného hodnocení. Stížnostní soud zdůraznil, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se revizní princip neuplatňuje a soud není tedy oprávněn přezkoumávat, zda napadené rozhodnutí nebo některý z jeho výroků je či není správný. V souladu se závěry soudu prvního stupně stížnostní soud neshledal, že by návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení byl opřen o takové skutečně nové důkazy či dosud neznámé skutečnosti, které by mohly být důvodem pro odlišné posouzení věci.

Ústavní soud nenalezl v postupu trestních soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Soudy v rámci své zákonné pravomoci věc posoudily a svůj závěr dostatečně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá jeho představám. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Michaela Židlická

předsedkyně senátu Ústavního soudu