Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding appeal admissibility limits in commercial disputes.

Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Eduarda Stejskala, zastoupeného JUDr. Alešem Jiráskem, advokátem, AK Jirásek s. r. o. se sídlem v Praze 1, Nekázanka 880/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2013 č. j. 29 Cdo 818/2012-199, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2011 č. j. 14 Cmo 177/2010-146 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2010 č. j. 42 Cm 51/2008-114, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Návrhem doručeným dne 10. 7. 2013 se Eduard Stejskal (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 160 000,- Kč s příslušenstvím, jako nedoplatku ceny prodaného obchodního podílu ve společnosti ATP schody s. r. o.

II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 25. 1. 2010 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") žalovanému Milanu Petráčkovi uložil povinnost uhradit žalobci ve stanovené lhůtě částku 80 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 80 000,- Kč zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Dne 24. 8. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání obou účastníků řízení rozsudek nalézacího soudu ze dne 25. 1. 2010 změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 50 000,- Kč s příslušenstvím; ohledně požadavku na zaplacení částky 30 000,- Kč s příslušenstvím, částky 40 000,- Kč s příslušenstvím a částky 40 000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl; dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů k rukám jeho právního zástupce ve stanovené lhůtě částku 34 698,48 Kč. Takto byl rozsudek nalézacího soudu fakticky podle § 219 o. s. ř. potvrzen v přisuzujícím výroku co do částky 50 000,- Kč s příslušenstvím, potvrzen v zamítavém výroku co do částky 80 000,- Kč s příslušenstvím a podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn tak, že žaloba byla zamítnuta i co do další částky 30 000,- Kč s příslušenstvím. V poučení o dovolání odvolací soud uvedl, že proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam; proti výroku, který má charakter měnícího výroku, lze podat dovolání; proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné.

Dne 16. 4. 2013 dovolací soud k dovolání žalobce, jehož přípustnost a důvod opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) resp. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., řízení o "dovolání" proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 25. 1. 2010 zastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti (výrok I.), v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné, a v rozsahu, v němž žalobce brojil proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 50 000,- Kč s příslušenstvím, dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné.

Dovolací soud neshledal dovolání objektivně přípustným ani v rozsahu, v němž směřovalo proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítnut návrh na zaplacení 80 000,- Kč s příslušenstvím (byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku nalézacího soudu), a proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek nalézacího soudu tak, že byl (dále) zamítnut návrh na zaplacení 30 000,- Kč. Bylo tomu tak proto, že předmětem řízení byl nárok obsahující dělitelné plnění, přičemž nalézací soud návrhu vyhověl jen zčásti (co do 80 000,- Kč) a ve zbytku (tj. rovněž co do 80 000,- Kč) jej zamítl. Odvolací soud potvrdil zamítavý výrok a z části (co do 50 000,- Kč) i vyhovující výrok rozsudku nalézacího soudu.; ten pak dále zčásti (co do 30 000,- Kč) změnil tak, že návrh zamítl. Rozsudkem odvolacího soudu tak došlo k rozštěpení uplatněného práva na tři práva se samostatným skutkovým základem (80 000,- Kč, 50 000,- Kč a 30 000,- Kč). Přípustnost dovolání je třeba v takových případech posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně. Spor o zaplacení ceny obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným je obchodní věcí, přičemž podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v obchodních věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100 000,- Kč, je dovolání nepřípustné. Jelikož dovoláním dotčenými částmi prvního výroku rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodováno o zaplacení částek 80 000,- Kč, resp. 30 000,- Kč, dovolání s ohledem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné není.

III. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručující právo na spravedlivý proces. Zásah spatřoval zejména v "porušení principu řádného odůvodnění napadených rozsudků tak, jak to ukládají obecným soudům procesní předpisy (ust. § 157 odst. 2 občanského soudního řádu)." Zásadní pochybení spatřoval ve způsobu, jakým obecné soudy hodnotily relevantní listinné důkazy, a to zejména smlouvu o převodu obchodního podílu ze dne 12. 3. 2008 a ujednání o společném záměru ze dne 15. 5. 2007.

Stěžovatel polemizoval s právními závěry nalézacího soudu a odvolacího soudu, a "další případ nesprávné aplikace procesních předpisů, resp. porušení procesních předpisů" spatřoval ve způsobu, jakým se dovolací soud vypořádal s přípustností jeho dovolání, zejména pokud jde o jeho tvrzení o tzv. rozštěpení původně uplatňovaného práva, za situace, kdy dovolání pro stěžovatele představovalo poslední prostředek k ochraně práva.

Obecné soudy se podle stěžovatele v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevypořádaly se všemi jeho relevantními námitkami a argumenty, důkazy nesprávně hodnotily a svá rozhodnutí tak nedostatečně odůvodnily. Skutkové a právní závěry soudu byly dle stěžovatele v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly; jednalo se tak prý o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního (logického) základu, v důsledku čehož došlo k porušení práva stěžovatele "na spravedlivé rozhodnutí věci a současně k uložení povinnosti k plnění, která je v důsledku podstatných vad řízení před obecnými soudy a nesprávného zhodnocení provedených důkazů protiprávní."

IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé, neboť jeho věc byla nalézacím soudem a odvolacím soudem nesprávně právně posouzena, a že dovolací soud porušil jeho základní právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k tomuto soudu tzv. neústavním "rozštěpením" nároku.

K přesvědčení stěžovatele o nesprávném hodnocení relevantních listinných důkazů Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997

sp. zn. III. ÚS 31/97

(N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006

sp. zn. I. ÚS 398/04

(N 154/42 SbNU 257)], nebo že se jednalo o rozhodnutí soudů evidentně svévolná či jinak zjevně neodůvodněná. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994

sp. zn. III. ÚS 23/93

(N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud posuzuje celkovou spravedlivost řízení, které k vydání napadeného rozhodnutí vedlo, nikoliv, jak stěžovatel požadoval, "spravedlivost" rozhodnutí samotného.

Řada tvrzení uvedená stěžovatelem v ústavní stížnosti měla povahu tvrzení obecných. Ústavní soud k takovým obecným tvrzením o porušení základních práv a svobod připomíná, že z hlediska náležitostí návrhu na zahájení řízení, stanovených v § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ust. § 72 odst. 1 písm. a) cit. zákona, nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod vymezených v Ústavě, Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvě či jiných pramenech základních práv a svobod. Tvrzený zásah do základních práv a svobod musí být v ústavní stížnosti odůvodněn konkrétními skutečnostmi a vadami, a to argumentací ústavněprávní či lidskoprávní, nikoliv pouhou polemikou s právním posouzením věci obecnými soudy. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti totiž není oprávněn ani povinen na konkrétní ústavněprávní námitky stěžovatelů jakkoliv usuzovat či je dovozovat, a ve shromážděných podkladech pro ně hledat relevantní ústavněprávní důvody.

K tvrzení stěžovatele, že dovolací soud porušil jeho základní právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k tomuto soudu tzv. neústavním "rozštěpením" žalovaného nároku, Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelem uplatněný dovolací důvod stanovený v § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. směřoval k výroku ve věci samé, jímž byl rozsudek nalézacího soudu změněn tak, že žaloba byla zamítnuta i co do další částky 30 000,- Kč s příslušenstvím. Uvedeným "dovoláním dotčeným výrokem" rozsudku odvolacího soudu tak bylo rozhodnuto o plnění nedosahujícím limitu přípustnosti dovolání stanoveného v § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro obchodní věci ve výši 100 000,- Kč. V této části tudíž bylo dovolání posouzeno souladně se zákonem (o. s. ř.) jako nepřípustné, což samo o sobě nemůže založit jakýkoliv zásah do práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k dovolacímu soudu. Stejně tak i závěry dovolacího soudu o subjektivní nepřípustnosti dovolání proti té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl žalovaný zavázán zaplatit stěžovateli částku 50 000,- Kč, jsou ústavně nezpochybnitelné (odpovídají zjevně ustálené judikaturní praxi i doktríně).

Ústavní soud neakceptoval ani tvrzení stěžovatele o nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí; naopak je toho názoru, že všechna tato rozhodnutí dostatečně obsahovala důvody, na nichž byla založena.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu