Constitutional Court dismisses constitutional complaint against enforcement decisions regarding arbitration clause validity.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti SVT Group, a.s., se sídlem Sokola Tůmy 1099/1, 709 00 Ostrava - Hulváky, zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou se sídlem Sokolská třída 871/6, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 40 Co 534/2013-18 ze dne 26. 7. 2013 a usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Krejsty, Exekutorský úřad Brno-město, se sídlem Horní 729/32, Brno, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených exekučních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením soudní exekutor zamítl exekuční návrh stěžovatelky na pověření Mgr. Jana Krejsty vedením exekuce na majetek vedlejšího účastníka podle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Romana Peška ze dne 25. 3. 2013, č. j. 7349/2012, k vymožení její pohledávky, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelce rovněž uložil zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 847 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Své rozhodnutí soudní exekutor odůvodnil tím, že z pokynu Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 6. 2013, č. j. 29 EXE 764/2013-16, vyplývá, že soudnímu exekutorovi bylo uloženo, aby zamítl návrh na nařízení exekuce podle citovaného rozhodčího nálezu s odůvodněním, že rozhodčí doložka je neplatná. K odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí soudního exekutora krajský soud v záhlaví citovaným usnesením potvrdil usnesení soudního exekutora jako věcně správné.

Proti rozhodnutím soudního exekutora a odvolacího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že je jí známo rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, kterým Nejvyšší soud dovodil neplatnost rozhodčích doložek, ve kterých jsou pravidla rozhodčího řízení sjednána s odkazem na jednací řády soukromé společnosti a v nichž je pravidlo pro výběr rozhodce taktéž sjednáno odkazem na jednací, případně organizační řád soukromé společnosti. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu však dle jejího názoru hodnotilo rozhodčí doložku, která je z hlediska určení osoby rozhodce zcela odlišná od dohody obsažené v rozhodčí doložce sjednané mezi ní a vedlejším účastníkem, což v ústavní stížnosti podrobněji rozvedla. Závěrem odkázala na judikaturu Ústavního soudu stran požadavků kladených na posuzování transparentnosti výběru rozhodců a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2519/07

ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Soudní exekutor i odvolací soud vyšli z dostatečných skutkových zjištění, aplikovali příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložili, přičemž tento svůj postup osvětlili v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či extrémně rozporná s obecnými principy spravedlnosti.

Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatele, nepokládá rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě jako celek za ústavně nekonformní. Z odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností exekuční soud usuzuje na správnost závěrů exekučního soudu (a potažmo i soudního exekutora). Krajský soud se v této souvislosti zabýval vývojem jak judikatury Nejvyššího soudu, tak i judikatury Ústavního soudu, a z nich vyplývajícími požadavky na platnost rozhodčích doložek, jakož i dostatečně objasnil, proč právě ujednání o výběru rozhodce zachycené v předmětné smlouvě, předložené stěžovatelkou v dané exekuční věci, odporuje těmto požadavkům (zejména str. 4 - 5 napadeného usnesení odvolacího soudu). K tomu se sluší poznamenat, že pokynem exekučního soudu ve smyslu § 43a exekučního řádu je soudní exekutor vázán a nemá žádný prostor pro jiný postup. Nelze rovněž přehlédnout, že ústavní stížnost je fakticky opakováním argumentů, které stěžovatelka předestřela ve svém odvolání a s nimiž se odvolací soud náležitě vypořádal, přičemž pouhý nesouhlas stěžovatelky s hodnocením věci ze strany soudu nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Námitkám stěžovatelky nemohl Ústavní soud vyhovět i proto, že stěžovatelka za rozhodující moment pro určení (ne)platnosti rozhodčí doložky pokládá odlišnost mezi tím, kdy je stran výběru rozhodce odkazováno na organizační či jednací řády soukromých společností, a situací, kdy se výběr rozhodce uskutečňuje dle seznamu rozhodců vedeného u takové společnosti a kdy se na žádné jednací řády neodkazuje, jako tomu je dle stěžovatelky právě i v jejím případě. Jde ovšem o rozdíl čistě formální. Ústavní soud ve stěžovatelkou citovaném nálezu

II. ÚS 2164/10

ze dne 1. 11. 2011 (N 187/63 SbNU 171) mimo jiné ve vztahu k soukromým rozhodčím společnostem poznamenal, že "takový seznam rozhodců může být v okamžiku řešení sporu v rozhodčím řízení naprosto odlišný od seznamu v okamžiku uzavření rozhodčí doložky. Výběr rozhodce pak vůbec nemusí záviset na vůli účastníka, který se na daný subjekt obrací, nýbrž daleko více může být ovlivněn ze strany rozhodčí společnosti (např. zařazením konkrétních osob do seznamu nebo naopak vyřazením jiných). To znemožňuje transparentní výběr rozhodce" (srov. bod 29 cit. nálezu). Stěžovatelce tedy sice lze přisvědčit v tom, že v dané věci nejde o případ, kdy by žalující (tj. v daném případě stěžovatelka) sama vybírala rozhodce ze seznamu soukromé rozhodčí společnosti (výběr tedy neodvisí od její vůle), ovšem to k platnosti rozhodčí doložky samo o sobě nepostačuje, když je potřeba, aby zde existovaly i další záruky, a sice pokud jde o vlastní jmenné seznamy rozhodců takových soukromých rozhodčích společností.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. září 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu