Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding small monetary costs in minor civil cases.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Jany Hlavaté, právně zastoupené advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, Korunní 2569/8, Praha 10 – Vinohrady, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. 5. 2013 č. j. 5 C 63/2013-82, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 26. 7. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku okresního soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. V záhlaví citovaným rozsudkem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení na jistině částku 7.258,- Kč a na náhradě nákladů řízení částku 15.569,77 Kč. Důvodem pro uložení zmíněné povinnosti byla především ta skutečnost, že přesto, že stěžovatelka byla v období od 29. 4. 2010 do 27. 7. 2010 vlastnicí motorového vozidla Audi A6, registrační značky 3J21803, které bylo evidováno v Centrálním registru vozidel jako provozované, nebylo k němu sjednáno pojištění odpovědnosti. Příspěvek za nepojištěné auto ve výši 70,- Kč denně, v daném případě při 90 dnech, kdy nebylo pojištěno, tak činilo 6.300,- Kč, což s dalšími platbami spojenými s administrací a vymáháním příspěvku činí 7.258,- Kč. Uhrazení této částky bylo stěžovatelce dáno k úhradě. Vedle toho však jí byla i uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů soudního řízení. Stěžovatelka ve svém návrhu relativně obsáhle uvádí důvody, pro které na ní nemělo být hleděno v rámci placení pojistného, jako na povinnou.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících zákonem stanovenou částku (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 101/01

, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387,

sp. zn. III.ÚS 404/04

, Sb. n.u., sv. 3, str. 421 či usnesení

sp. zn. IV.ÚS 336/02

,

III.ÚS 298/02

,

III.ÚS 2097/08

a

II.ÚS 2538/09

a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné, přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.

Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž částka 10.000,- Kč není absolutní mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu výše uvedené intenzity zásahu do základních práv stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu