Constitutional Court dismissed constitutional complaint as unfounded, rejecting super-review of lower court fact-finding.

Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Valenty, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 10. 2012 č. j. 21 Cdo 3732/2011-133, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2011, č. j. 56 Co 41/2011-96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Vyslovuje přesvědčení, že mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu, konkrétně namítl porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy v postavení žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla dána žalovanou Českou republikou-Krajským ředitelstvím policie Západočeského kraje (dále jen"žalovaná"). Stěžovateli byla dána výpověď podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost. Žalovaná ji zdůvodnila tím, že na základě výsledku provedeného personálního auditu bylo přistoupeno k redukci systemizovaných pracovních míst a na základě toho došlo ke zrušení pracovního místa, které stěžovatel zastával. Stěžovatel v řízení namítal, že ve skutečnosti nedošlo k žádné organizační změně, ale pouze ke změně názvu pracovních pozic, což dokládal skutkovými reáliemi.

Okresní soud v Domažlicích, který o žalobě stěžovatele rozhodoval v prvním stupni, dospěl k závěru, že žalovaná provedla organizační změnu sloučením dvou pracovišť do jednoho. V důsledku toho došlo k redukci zaměstnanců a bylo pak již jen na rozhodnutí žalované, komu z přebytečných zaměstnanců dá výpověď. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek potvrdil v podstatě ze stejných důvodů, z jakých vycházel soud prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Dovolací soud dovolání odmítl. Uvedl, že stěžovatel ve skutečnosti nezpochybnil právní posouzení správně zjištěného skutkového stavu, jak v dovolání tvrdil, ale nesouhlasí toliko se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudky obou nižších soudů vycházejí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci, kterou uplatnil před obecnými soudy. Dovolacímu soudu pak vytýká, že se vůbec nezabýval otázkou, zda může tvrzená organizační změna spočívající ve spojení dvou věcně shodných pracovních pozic s odlišným geografickým dosahem způsobit nadbytečnost zaměstnance ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce. Dále mu vytýká, že nijak nereagoval na jeho námitku možné diskriminace z důvodu věku při výběru nadbytečného zaměstnance a z tohoto hlediska není rozhodnutí náležitě odůvodněno, přičemž v tomto postupu dovolacího soudu spatřuje libovůli. Na tomto základě dovozuje, že dovolací soud porušil čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z toho důvodu navrhuje zrušit rozhodnutí dovolacího soudu a rozhodnutí soudu odvolacího.

Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Formulace otázky, ve které stěžovatel spatřoval otázku zásadního právního významu, nevycházela ze skutkových zjištění obecných soudů, ale ze skutkových závěrů stěžovatele, která se evidentně rozcházejí, a tímto způsobem de facto jejich skutková zjištění přehodnocuje. Ústavní soud proto musí dát za pravdu Nejvyššímu soudu, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že stěžovatel svůj odlišný právní závěr buduje na skutkových zjištěních odlišných od těch, ze kterých vycházely obecné soudy. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů, není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny. Samotný nesouhlas stěžovatele s hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci vyplývá, že není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, ani kdyby se s ním sám neztotožňoval. Jeho úlohou je posoudit nikoliv věcnou správnost jejich skutkových závěrů, ale to, zda postupovaly ústavně konformním způsobem.

Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se jeho možné diskriminace v důsledku věku, jde o námitku, kterou stěžovatel, jak sám uvádí v ústavní stížnosti, uplatnil až v dovolání. Již z tohoto důvodu je takto pojatá námitka nepřípustná. Navíc, jak Ústavní soud dovodil v plenárním nálezu

Pl. ÚS 37/04

, výkladem ustanovení § 133a odst. 2 občanského soudního řádu nelze dovodit, že osobě, která se cítí být rasově diskriminována, stačí pouze tvrdit, že došlo k diskriminačnímu jednání. Tato osoba v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem. Dále pak musí tvrdit, že znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací, např. na základě věku, a jen ohledně této motivace nenese důkazní břemeno. Pokud stěžovatel takto v řízení nepostupoval, nemůže se až v řízení před Ústavním soudem diskriminačního jednání ze strany zaměstnavatele dovolávat.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu