Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 1087/13 ECLI:CZ:US:2013:1.US.1087.13.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal as clearly unfounded due to lack of constitutional rights violation. The court rejects the claim that procedural delays violated fair trial rights. The decision emphasizes that mere legal errors do not constitute constitutional violations. The appeal is rejected because the lower courts clearly justified the probation revocation. The applicant failed to demonstrate how the delay impacted her constitutional rights. The court ruled the appeal was clearly unfounded under the Constitutional Court Act. The decision upholds the lower court's revocation of probation without further review.

Geschäftsnummer I.ÚS 1087/13
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint without a hearing. The applicant argued that the appellate court violated her right to defense by failing to serve the defense lawyer with the lower court's decision before rejecting her appeal. The court determined the complaint was clearly unfounded because the lower courts had clearly justified the probation revocation based on repeated thefts during the probation period. The court held that the applicant failed to demonstrate how the alleged procedural delay negatively affected her constitutionally guaranteed rights.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu; Constitutional complaints are dismissed as clearly unfounded when the applicant fails to demonstrate that a lower court's legal error resulted in a violation of constitutionally guaranteed rights.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint clearly unfounded probation revocation right to defense fair trial rights procedural delay constitutional review

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku
3 T 167/2006 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), jímž bylo podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") ve spojení s 330 odst.
330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním
trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") ve spojení s 330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto tak, že odsouzená se ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčila a vykoná trest odnětí svobody v trvání 2 let.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
1 a právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 1531/9, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2012, sp. zn. 5 To 416/2012, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2013, stěžovatelka napadla usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. října 2012, sp. zn. 5 To 416/2012 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 3 T 167/2006 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), jímž bylo podle § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník") ve spojení s 330 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") rozhodnuto tak, že odsouzená se ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčila a vykoná trest odnětí svobody v trvání 2 let.

Stěžovatelka namítá, že stížnost proti usnesení obvodního soudu si podala na místě bezprostředně poté, co ji tento soud seznámil s podstatnými důvody svého rozhodnutí, kdy její obhájce ji měl ovšem v úmyslu podrobně odůvodnit až po obdržení písemného vyhotovení usnesení obvodního soudu. To bylo ale řádně doručeno pouze stěžovatelce, jejímu obhájci nikoliv. Odvolací soud následně stížnost zamítl, aniž by na řádné doručení obhájci vyčkal, respektive se vůbec nezabýval tím, zda mu doručeno bylo.

Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a právo na obhajobu zaručené čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil, a zároveň, aby ústavní stížnost projednal mimo stanovené pořadí a odložil jeho vykonatelnost.

II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Nepostačuje tedy bez dalšího, je-li napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nesprávné či nezákonné z pohledu "jednoduchého" práva, nýbrž je nezbytné, aby se jeho následky negativně projevily ve sféře ústavně zaručených práv a svobod. Přitom jedním z kritérií pro hodnocení, zda chybnou aplikací "jednoduchého" práva došlo či nedošlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, je rovněž intenzita, s níž se takový zásah negativně projevil v právní sféře stěžovatele.

V projednávané věci Ústavní soud nepovažuje za možné abstrahovat, že soudy obou stupňů naprosto jasným způsobem odůvodnily závěr, proč se stěžovatelka ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčila, když tato byla opětovně odsouzena pro trestnou činnost, totiž krádeže, které opakovaně páchala právě v době podmíněného odsouzení. Stěžovatelka, která byla jednání soudu prvého stupně i se svým právním zástupce osobně přítomna a v tomto směru možnost se k věci vyjádřit měla, tvrdí, že chtěla tyto přesvědčivé argumenty svědčící v její neprospěch vyvrátit v rámci podrobně odůvodněné stížnosti proti usnesení obvodního soudu, avšak byla o tuto možnost připravena tím, že usnesení obvodního soudu bylo řádně doručeno toliko jí a nikoliv již jejímu obhájci. Nelze si ovšem nepovšimnout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti ani náznakem neuvádí, čím chtěla svou stížnost proti prvostupňovému rozhodnutí odůvodnit. Stěžovatelčino tvrzení se tak jeví mít toliko zcela hypotetický charakter, a za dané situace, kdy předmětný výrok obecných soudů je jednoznačným způsobem podložen, Ústavní soud o nutnosti jeho zásahu nepřesvědčilo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o stěžovatelčinu žádost o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění její ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu