Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 835/13 ECLI:CZ:US:2013:3.US.835.13.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding statute of limitations and good morals violation.

Geschäftsnummer III.ÚS 835/13
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Czech Products, s. r. o., against lower court rulings that dismissed her unjust enrichment claim as time-barred. The applicant argued that the courts violated her legitimate expectations and rights under the Charter of Fundamental Rights and the Constitution by applying the statute of limitations in conflict with good morals. The court held that general courts have broad discretion in assessing 'good morals' and that the applicant failed to prove an evident excess or a violation of constitutional rights, thus finding the complaint unfounded.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Article 1 of Protocol No. 1 to the ECHR; Article 36(1) and (2) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms; Article 11, Article 26, Article 4, Article 90, Article 95, and Article 96 of the Constitution of the Czech Republic; The Constitutional Court reviews constitutional complaints against court decisions only for evident excesses or violations of constitutional rights, not for substantive errors in applying the statute of limitations or the principle of good morals.

Schlagwörter

KI-generiert
Constitutional Court statute of limitations good morals legitimate expectations unjust enrichment constitutional complaint evident excess

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Article 1 of Protocol No. 1 to the ECHR
Article 36(1) and (2) of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Article 11 of the Constitution of the Czech Republic
Article 26 of the Constitution of the Czech Republic
Article 4 of the Constitution of the Czech Republic
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst.
Article 90 of the Constitution of the Czech Republic
Article 95 of the Constitution of the Czech Republic
Article 96 of the Constitution of the Czech Republic
Article 83 of the Constitution of the Czech Republic
Article 87(1)(d) of the Constitution of the Czech Republic
Section 72(1)(a) of the Act on the Constitutional Court
též ustanovení § 72 odst.
Section 43(2)(a) of the Act on the Constitutional Court
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst.
Section 3 of the Civil Code
Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobou uplatněný nárok je promlčen (ustanovení § 397 obchodního zákoníku).

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Kladno, Josefa Hory 1448, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2012 č. j. 3 Cmo 168/2012-501 a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2012 č. j. 13 Cm 414/2009-396, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů vydané v její obchodněprávní věci, a to pro porušení principu legitimního očekávání garantovaného článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principu rovnosti účastníků řízení zaručeného jejím článkem 37 odst. 3, práva vlastnit majetek dle článku 11, práva na svobodné podnikání zaručeného článkem 26, jakož i pro porušení článku 4, článku 90, článku 95 a článku 96 Ústavy České republiky.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2012 č. j. 3 Cmo 168/2012-501 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2012 č. j. 13 Cm 414/2009-396, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky (žalobkyně), kterou se domáhala po žalované zaplacení specifikované částky z titulu bezdůvodného obohacení. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobou uplatněný nárok je promlčen (ustanovení § 397 obchodního zákoníku).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že otázku platnosti uzavřených ročních smluv, počátku běhu promlčecí doby a souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy posoudily v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu; je přesvědčena, že žalovaná svého práva dovolat se promlčení zneužila, neboť avizovala vůli uzavřít roční smlouvy jako rámcové kupní smlouvy, na základě kterých pak od ní "vybírala platby bez naplnění podmínky synallagmatičnosti". Stěžovatelka se rovněž odvolává na rozhodovací praxi Ústavního soudu ohledně "legitimního očekávání", a tvrdí, že zde podané závěry byly v její věci porušeny.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení (není tvrzeno, že jí byla upřena zákonem stanovená procesní práva, jmenovitě vyjádřit se k věci, k provedeným důkazům, navrhovat důkazy vlastní apod.) a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatelky (o což zde nejde), anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je doktrinálně i v soudní praxi respektován, resp. je výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění.

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze.

Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.

Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy (§ 3 občanského zákoníku) představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírnit tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (srov. nález

sp. zn. IV. ÚS 2842/10

ze dne 25. 5. 2011, N 101/61 SbNU 527), případně pro nalezení spravedlivého řešení (srov. nález

sp. zn. II. ÚS 3168/09

ze dne 5. 8. 2010, N 158/58 SbNU 345).

Posouzení, zda konkrétní jednání s tím není v kolizi, přísluší zásadně obecným soudům, přičemž s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je jim k dispozici široká možnost uvážení; ústavněprávní přezkum vyloučen není, je však - v obecné rovině - omezen na to, zda jde o uvážení zákonem povolené, resp. zda nevykazuje znaky svévole. Jinak Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 151/08

ze dne 11. 9. 2008).

Použití ustanovení § 3 občanského zákoníku není vyloučeno ani ve vztahu ke vznesené námitce promlčení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997

sp. zn. II. ÚS 309/95

, N 6/7 SbNU 45), byť se tak může stát v situacích mimořádných (zásadou totiž, že námitka promlčení dobrým mravům neodporuje). Výjimečně - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - je tomu tak např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými nebo v důsledku předchozí liknavosti státu, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by nepřiznání jeho nároku bylo nepřiměřeně tvrdým postihem (srov. nálezy ze dne 6. 9. 2005

sp. zn. I. ÚS 643/04

, N 171/38 SbNU 367;

sp. zn. I. ÚS 718/11

ze dne 26. 6. 2012). Obdobné se uplatní tehdy, jestliže žalobce uplatnil svůj nárok "v dobré víře" v souladu s tehdejší soudní praxí, avšak vlivem pozdější změny judikatury byl jeho nárok shledán jako promlčený (srov. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 2842/10

ze dne 25. 5. 2011, N 101/61 SbNU 527;

sp. zn. III. ÚS 1275/10

ze dne 22. 12. 2010, N 253/59 SbNU 581;

sp. zn. III. ÚS 1976/09

ze dne 13. 12. 2011,

sp. zn. II. ÚS 3/10

ze dne 5. 9. 2012).

Závěry obecných soudů v posuzované dílčí otázce s dříve vyslovenými judikatorními názory v kolizi nejsou.

Ani stěžovatelkou citovaná judikatura vztahující se k platnosti smluv a počátku běhu promlčecí doby (již však nikterak nepromítla do svých poměrů, resp. nevyvodila z ní konkrétní právní závěry) nezpochybňuje úsudek, že její nárok je promlčen.

Na podkladě řečeného je tudíž namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu