Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of legal remedies and subsidiarity principles.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint against a district court's enforcement order and related rulings. The petitioner argued procedural errors regarding his capacity and service of documents, but the Court found he had already exhausted available remedies by filing a claim for procedural irregularities. Consequently, the Court applied the principle of subsidiarity, ruling that constitutional review is only a last resort after all standard legal avenues have been utilized.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu: Constitutional complaints are inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law, as the principle of subsidiarity requires constitutional review to be a last resort after standard remedies are exhausted.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Petra Nováka, zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou advokátní kanceláře, Náplavní 2013/1, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012 č. j. 22 Co 545/2012-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení městského soudu a rozhodnutí jemu předcházejících (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 8. 2012 č. j. 52 E X E 1214/2012-17 a platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 2. 2012 č.j. 14 C 204/2011-19).
Stěžovatel uvádí, že dne 29. 2. 2012 byl Obvodním soudem pro Prahu 2 vydán platební rozkaz č.j. 14 C 204/2011-19, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci pohledávku ve výši 283 464 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel podal dne 22. 5. 2012 odpor, který byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 7. 2012 č. j. 14 C 204/2011-29, odmítnut. O odvolání proti tomuto usnesení bylo Městským soudem v Praze dne 7. 12. 2012 rozhodnuto usnesením č. j. 25 Co 521/2012-46 tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
Na základě platebního rozkazu byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 8. 2012 č.j. 52 E X E 1214/2012-17 nařízena exekuce. Vzhledem k tomu, že o odvolání stěžovatele proti usnesení o odmítnutí jeho odporu bylo rozhodnuto až usnesením ze dne 7. 12. 2012, platební rozkaz v době nařízení exekuce dosud nebyl pravomocným (ačkoliv právní moc na něm formálně vyznačena dnem 10. 5. 2012), tedy nebyl ani vykonatelným a nemohl být exekučním titulem. K odvolání stěžovatele proti nařízení exekuce bylo Městským soudem v Praze rozhodnuto napadeným usnesením tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
Stěžovatel namítá, že v průběhu řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 204/2011 došlo k několika závažným pochybením ze strany soudu. Zejména se soud měl od počátku zajímat, zda má stěžovatel procesní způsobilost dle ust. § 20 zákona o.s.ř. a nejsou dány důvody pro ustanovení opatrovníka dle ust. § 29 o.s.ř. (stěžovatel uvedl, že je plně invalidní, v roce 1974 byl plně zbaven způsobilosti k právním úkonům, které bylo v roce 1987 zrušeno). Stěžovatel v současné době téměř neumí číst a psát, dokáže se pouze podepsat, na což v odporu i odvolání proti odmítnutí odporu poukazoval. Soud dále pochybil při doručování písemností stěžovateli (bylo doručováno na adresu N., P, a to i přesto, že stěžovatel je již od 26. 1. 2012 hlášen k trvalému pobytu na adrese H., P., a tuto adresu rovněž uváděl na všech podáních adresovaných soudu jako adresu svého trvalého bydliště. Soudu také muselo být známo, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu byla rozsudkem zdejšího soudu ze dne 13. 9. 2010, č. j. 22 C 323/2007-99, zamítnuta. Nelze proto očekávat, že by se stěžovatel zdržoval v předmětném bytě.)
Uvedeným pochybením došlo k vyloučení účasti stěžovatele na řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 204/2011, stěžovatel tedy neměl možnost uplatňovat své právo, vyjádřit se ke skutečnostem tvrzeným vedlejším účastníkem, ani předložit důkazy.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Uvedené zcela platí ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012, č. j. 22 Co 545/2012-46, o potvrzujícím rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 o nařízení exekuce, jehož zrušení se stěžovatel podle petitu, jenž je pro Ústavní soud závazný, výslovně domáhá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že obecný soud odvolání stěžovatele přezkoumal v rozsahu možností ustanovení § 44 odst. 7 exekučního řádu a své závěry řádně odůvodnil. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že odpor proti platebnímu rozkazu (stěžovatelem podaný dne 22. 5. 2012) byl odmítnut pro opožděnost, přičemž k odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí o odmítnutí odporu potvrzeno.
Z hlediska ústavnosti nemá Ústavní soud uvedeným závěrům, co vytknout. Ústavní soud pouze dodává, že jak ověřil u Obvodního soudu pro Prahu 2, platební rozkaz stěžovatel převzal již dne 23. 4. 2012.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel v textu ústavní stížnosti uvádí, že napadá i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 2. 2012 č.j. 14 C 204/2011-19 (platební rozkaz), případně rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2012, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 7. 2012 o odmítnutí odporu a veškerou argumentaci směřuje právě proti těmto rozhodnutím, Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k uvedeným rozhodnutím se jedná o návrh nepřípustný.
Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Takovým prostředkem je ovšem od 1. 1. 2001 také žaloba pro zmatečnost. Vzhledem k tomu, že námitky vztahující se k těmto rozhodnutím lze podřadit po důvody žaloby pro zmatečnost dle § 229 o.s.ř., je třeba je nejprve uplatnit v řízení o žalobě pro zmatečnost a tou dosáhnout přezkoumání uvedených rozhodnutí z důvodů, které stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti. Ostatně z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, že stěžovatel žalobu pro zmatečnost pro nezhojitelné vady řízení podal.
Jakkoliv lze chápat obtížnost nepříznivé situace stěžovatele, nezbývá, než aby o ochranu svých práv usiloval adekvátními právními prostředky a nejdříve využil všechny procesní prostředky umožňující mu napravit tvrzená pochybení nalézacího řízení (případně usiloval o odklad výkonu rozhodnutí, či následně o zastavení řízení). Z citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než návrh ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2012 č.j. 22 Co 545/2012-46 odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve vztahu k "rozhodnutím jemu předcházejícím" odmítnout jej jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu