Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 1029/13 ECLI:CZ:US:2013:4.US.1029.13.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for procedural violation due to withdrawal of appeal.

Geschäftsnummer IV.ÚS 1029/13
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Grada Publishing against a lower court's dismissal of a bill of exchange claim. The plaintiff had withdrawn her appeal to create a procedural gap where no further ordinary remedies existed, thereby bypassing the required exhaustion of legal remedies. The court ruled that this intentional manipulation violated the principle of subsidiarity inherent in constitutional complaints, as the plaintiff could have sought redress through standard appellate channels before the case value dropped below the threshold for appeal.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; The principle of subsidiarity requires the exhaustion of all ordinary legal remedies before a constitutional complaint is admissible, and intentional creation of a procedural void to bypass these remedies renders the complaint inadmissible.

Schlagwörter

KI-generiert
principle of subsidiarity exhaustion of remedies withdrawal of appeal procedural void constitutional complaint admissibility ordinary legal remedies intentional procedural manipulation

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a tato ústavní stížnost je proto nepřípustným návrhem.
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
§ 92 odst. 2 občanského soudního řádu
§ 92 odst. 2 občanského soudního řádu usnesením č.
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajskou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Grada Publishing, a.s., se sídlem v Praze 7, U Průhonu 22, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Cm 264/2012-82 ze dne 5. listopadu 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "soud") č. j. 30 Cm 264/2012-82 ze dne 5. listopadu 2012 (dále jen "napadené rozhodnutí") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na vydání směnečného platebního rozkazu o zaplacení 175.683,- Kč a dále bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení. Soud totiž dospěl k závěru, že předložená směnka neobsahuje jednu z obligatorních náležitostí, a to označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny. V odůvodnění rozsudku soud mj. uvedl, že jím vyslovený závěr vyhovuje i nálezu Ústavního soudu

sp. zn. Pl. ÚS 16/12

ze dne 16. října 2012.

Stěžovatelka uvádí, že s ohledem na to, že Ústavní soud se ve svém nálezu vydaném bezprostředně před vydáním rozsudku skutečně okrajově vyjádřil k otázce platnosti či neplatnosti směnky označené (stejně jako ve věci stěžovatelky) jako blanko směnka, dospěla k závěru, že podání odvolání a následného dovolání v této věci má velmi nízké šance na úspěch, a je proto nehospodárné. Stěžovatelka podle ústavní stížnosti důvodně vychází z předpokladu, že senáty vyšších soudů rozhodujících ve směnečnoprávních věcech by se nedokázaly odprosit od formální stránky věci a dospět k odlišnému závěru, než je závěr vyjádřený ve výše uvedeném nálezu. Stěžovatelka měla podle ústavní stížnosti dále za to, že odlišně posoudit věc a stanovit hranici mezi přípustným a zákonným formalismem a naopak výkladem přepjatě formalistickým a odporujícím pravé vůli stran, může učinit pouze Ústavní soud.

Vedena těmito úvahami stěžovatelka ve lhůtě pro podání odvolání vzala žalobu zcela zpět proti žalované č. 1 a v rozsahu jistiny ve výši 166.183,- Kč proti žalovanému č. 2. Soud následně v souladu s ust. § 92 odst. 2 občanského soudního řádu usnesením č. j. 30 Cm 264/2012 - 103 ze dne 23. ledna 2013 rozhodl o zastavení řízení a náhradě nákladů řízení stěžovatelkou oběma žalovaným. Zpětvzetím žaloby došlo k situaci, kdy předmět řízení je nižší než 10.000,- Kč, a proto proti zamítavému rozhodnutí není možné podat odvolání ani užít jiný opravný prostředek.

Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma toho, že podobné umělé vytvoření cesty k podání ústavní stížnosti se příčí standardnímu procesnímu postupu. Je však toho názoru, že skutečnost, že Ústavní soud vyjádřil svůj obecný názor k předmětné otázce, byť bez jakéhokoliv odůvodnění, v době bezprostředně před vydáním rozsudku, téměř vylučovala odlišný názor soudů vyšších instancí, a proto odůvodňuje zvolený postup. Současně, podle názoru stěžovatelky, názor vyslovený ve výše uvedeném nálezu nebyl jakkoliv odůvodněn, byť se jedná o otázku nikoliv zcela jednoznačnou, o které jsou navíc dlouhodobě vedeny diskuze.

Usnesení o zastavení řízení č. j. 30 Cm 264/2012 - 103 ze dne 23. ledna 2013 bylo stěžovatelce podle ústavní stížnosti doručeno dne 23. ledna 2013 a tímto dnem také počala podle názoru stěžovatelky běžet lhůta k podání ústavní stížnosti, neboť právě po vydání tohoto rozhodnutí došlo k situaci, kdy již neexistuje možnost podat opravný prostředek, a ústavní stížnost je tedy podle stěžovatelky přípustná.

V dalším textu ústavní stížnosti pak stěžovatelka přednáší argumenty o nesprávnosti posouzení její věci soudem.

Před tím, než Ústavní soud přikročí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Stěžovatelka však v dané věci úmyslně nevyužila řádný opravný prostředek, který měla k dispozici, a účelově vytvořila situaci, kdy již obecné soudy napadené rozhodnutí nemohly přezkoumat. Toto jednání je však v příkrém rozporu s výše uvedenou subsidiaritou ústavní stížnosti a stěžovatelka tak žádá po Ústavním soudu jeho zásah přes to, že nápravu případného protiústavního stavu měla možnost uplatnit před obecnými soudy. Ústavní soud tak konstatuje, že stěžovatelka podala ústavní stížnost v rozporu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a tato ústavní stížnost je proto nepřípustným návrhem.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2013

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka