Constitutional Court dismisses complaint regarding legal costs allocation to public university in academic rights case.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a student against a university regarding the allocation of legal costs. The student argued that the university, as a public entity with its own legal staff, should not be represented by private counsel and that the lower courts committed procedural errors. The court held that determining the necessity of legal representation is a matter for ordinary courts and that the student's appeal was limited to costs, precluding a review of other constitutional claims.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: The Constitutional Court does not review issues of legal costs allocation unless the appeal targeted the merits, as such determinations fall within the jurisdiction of ordinary courts.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. Zbyňka Chmely, zastoupeného Mgr. Martinem Šlechtou, advokátem, se sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2012, č. j. 32 C 93/2011-31, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 1 Co 263/2012-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 90 Ústavy České republiky.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal proti žalované Univerzitě Karlově v Praze (dále jen "vedlejší účastník"), ochrany osobnosti ve formě písemné omluvy, neboť dovozoval, že postupem vedlejšího účastníka mu byla nezákonně odebrána studijní práva, znemožněno plnění studijních povinností v období od 26. 8. 2008 do 17. 10. 2008 a znemožněn řádný zápis do akademického roku 2008/2009. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2012, č. j. 32 C 93/2011-31, byla jeho žaloba zamítnuta (výrok I. rozsudku) a ústavní stížností napadeným výrokem II. mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení. Proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel odvolání, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 1 Co 263/2012-84, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo potvrzeno. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit náklady odvolacího řízení.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti odvolává na judikaturu Ústavního soudu ve věci náhrady nákladů řízení ve vztahu k subjektům veřejného práva. Z ní dovozuje, že pokud jsou dostatečně personálně vybaveny právními odděleními, nemají důvod se nechávat zastupovat soukromými subjekty. Poukázal na postavení vedlejšího účastníka, jehož pozice je srovnatelná s působností územních samosprávných celků v tom smyslu, že je také nadána značnou mírou samosprávy a k jejímu výkonu je vybavena odborným administrativním aparátem. Kromě toho vytýká postupu obecných soudů celou řadu procesních pochybení. Konkrétně namítá, že mu bylo Městským soudem v Praze doručováno vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě poštou na adresu jeho trvalého bydliště, ačkoliv měl v té době zřízenu a zpřístupněnu datovou schránku a bylo tedy povinností soudu mu doručovat do datové schránky. Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že ho neseznámil se složením senátu, který bude jeho věc projednávat, a tím mu byla odňata možnost se ke složení senátu vyjádřit. Tomuto soudu dále vytýká, že se náležitě neseznámil s průběhem skutkového děje, což dokládá citací z odůvodnění jeho rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné, neboť odvolací argumentaci odmítá buď jednoslovnou negací, nebo se jí vůbec nezabývá.
Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (
sp. zn. III. ÚS 671/02
, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (
sp. zn. IV. ÚS 570/03
, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení, je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci
sp. zn. I. ÚS 653/03
). Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci
sp. zn. IV. ÚS 303/02
, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).
Stěžovatel zejména vytýká neúčelnost vzniklých nákladů řízení na straně vedlejšího účastníka, neboť se nemusel nechávat zastoupit advokátem, když je personálně vybaven na to, aby ho v soudním řízení zastupovali jeho zaměstnanci. K tomu Ústavní soud uvádí, že je především věcí obecných soudů, aby posoudily účelnost vynaložených nákladů v souvislosti s právním zastoupením. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí se shodnými námitkami stěžovatele vypořádal. Uvedl, že předmětem řízení byla ochrana osobnosti, což je specifické řízení, a nejde tedy o běžnou činnost vedlejšího účastníka, na kterou by byl personálně vybaven. Touto námitkou se podrobně zabýval i odvolací soud a vyložil, proč nebyly splněny důvody ani pro postup podle ustanovení § 150 o. s. ř. Na těchto závěrech obecných soudů týkajících se problematiky náhrady nákladů řízení neshledává Ústavní soud nic protiústavního, a to zejména s ohledem na ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny, ze kterého vyplývá, že každý, tedy i subjekty veřejného práva, má právo na právní pomoc.
Pokud jde o ostatní námitky stěžovatele, těmi se Ústavní soud nezabýval, neboť prostor pro jejich věcnou využitelnost by byl dán pouze tehdy, pokud by odvolání stěžovatele v řízení před obecnými soudy směřovalo do meritorního rozhodnutí. Tak tomu ale v daném případě nebylo. Stěžovatel podal odvolání jen do výroku o náhradě nákladů řízení, a proto také ústavněprávní přezkum se může pohybovat pouze v tomto rámci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že odvolací soud na některé tyto námitky v odůvodnění svého rozhodnutí reagoval. Pro řízení před Ústavním soudem zásadně platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Výjimky z této zásady vyplývající z ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) a b) stěžovatel neuplatňuje a Ústavní soud žádné neshledal.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu