Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 1025/13 ECLI:CZ:US:2013:2.US.1025.13.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded regarding local jurisdiction in divorce proceedings.

Geschäftsnummer II.ÚS 1025/13
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Mr. Viliam Štulír against lower court rulings on divorce jurisdiction. The applicant argued that the courts failed to examine his objection to local jurisdiction and ignored evidence proving his wife resided elsewhere, violating his right to a fair trial. The court determined that local jurisdiction in divorce cases depends on the factual shared residence of spouses, not formal registration, and that the lower courts correctly identified this based on existing evidence. Consequently, the complaint was rejected as obviously unfounded because the lower courts' findings were reliable and the issue was a procedural one not requiring constitutional review.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; § 85 odst. 1 o. s. ř.: The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as obviously unfounded if the lower courts correctly determined the factual shared residence of spouses for divorce jurisdiction, as procedural decisions do not require the same level of scrutiny as merits decisions.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal local jurisdiction divorce factual shared residence procedural decision review obviously unfounded complaint Czech Constitutional Court divorce proceedings jurisdiction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu
§ 85 odst. 1 o. s. ř.
čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl.
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Viliama Štulíře, zastoupeného JUDr. Jiřím Půčkem, advokátem, se sídlem Na Splávku 1182, 686 01 Uherské Hradiště, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 7. 2012, č. j. 28 C 247/2009-49, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2012, č. j. 72 Co 513/2012-67, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítl porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel v řízení o rozvod manželství uplatnil námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 8. Tvrdil, že s manželkou (dále jen "žalobkyně") nikdy nebydlel ve společné domácnosti v obvodu Městské části Praha 8, ale na adrese Č., O. Obvodní soud pro Prahu 8 ústavní stížností napadeným usnesením o této námitce rozhodl tak, že se místní nepříslušnost nevyslovuje. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které doplnil řadou listinných důkazů a návrhem svědeckých výpovědí, jimiž hodlal prokazovat oprávněnost své námitky. Městský soud v Praze o tomto odvolání rozhodl shora uvedeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně v době podání žaloby o rozvod manželství v obvodu soudu pro Prahu 8 skutečně bydlela a z důkazů, které v odůvodnění cituje, vyplynulo, že bezprostředně před definitivním odchodem žalobkyně od stěžovatele oba účastníci žili na adrese P., V.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká zejména odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval jeho námitkou nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí. Nevypořádal se s rozpornými tvrzeními účastníků řízení ohledně posledního místa společného bydlení, neprovedl všechny navržené důkazy, aniž vyložil, proč je neprovedl, k projednání odvolání nenařídil jednání, ačkoliv podle jeho názoru se tak mělo stát s ohledem na skutečnosti, které vyplynuly s písemných podání učiněných v této věci. Stěžovatel dovozuje, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do práva na zákonného soudce, práva na spravedlivý proces, práva na projednání věci v jeho přítomnosti, státní moc byla uplatněna mimo meze stanovené zákonem a důsledkem toho bylo odepření soudní ochrany.

Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel především namítá porušení čl. 38 odst. l Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem stanovícím příslušnost soudu v občanskoprávním řízení je občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), který v ustanovení § 88 upravuje výlučnou místní příslušnost soudu. V případech výlučné místní příslušnosti musí zásadně rozhodovat stanovený soud, přičemž u každého z řízení uvedených pod písmeny a) až n) jsou pro takovou úpravu zvláštní důvody. Podle písm. a) uvedeného ustanovení je namísto obecného soudu příslušný soud, v jehož obvodu měli manželé poslední společné bydliště v České republice, jde-li o rozvod, neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je či není, bydlí-li v obvodu tohoto soudu alespoň jeden z manželů; není-li takového soudu, je příslušný obecný soud žalovaného, a není-li ani takového soudu, obecný soud žalobce. Důvod pro stanovení výlučné místní příslušnosti pro rozhodování tímto způsobem spočívá v tom, že důkazy, které bude v řízení třeba provádět, budou k dispozici nejspíše právě tam, kde bylo poslední společné bydliště manželů. I zde, stejně jako u určení soudu obecného podle ustanovení § 85 o. s. ř., není rozhodující formální pobyt, tedy skutečnost, kde byli manželé k trvalému pobytu hlášeni, ale kde spolu fakticky žili.

V dané věci jde především o interpretaci citovaného ustanovení o. s. ř., přičemž Ústavní soud nevidí důvodu odchylovat se od výkladu zastávaného v dosavadní judikatuře soudů. Obecné soudy se zaměřily na zjištění faktického bydliště účastníků rozvodového řízení v době podání žaloby a době, která jejímu podání předcházela. Soud prvého stupně se odvolal na zjištění vyplývající ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. P 216/2009, z něhož vyplynulo, že v rozhodné době veškeré písemnosti určené stěžovateli mu byly z adresy jeho trvalého pobytu dosílány na adresu P., V., přičemž, jak na to správně poukázal odvolací soud, nikdo z účastníků nezpochybňoval, že se na této adrese zdržovala žalobkyně. Odvolací soud se pak ještě odvolal na písemná prohlášení dalších dvou osob, z nichž vyplynulo, že bezprostředně před rozchodem oba účastníci rozvodového řízení, bydleli na uvedené adrese v P.

K ostatním výhradám stěžovatele je třeba uvést, že rozhodování o námitce místní příslušnosti je procesním rozhodnutím. Na takové rozhodování nelze klást stejné nároky, jako na rozhodování meritorní. Ústavněprávní přezkum rozhodování obecných soudů směřuje, jak ostatně vyplývá z ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, k přezkumu meritorních rozhodnutí a přezkum procesních rozhodnutí Ústavní soud připouští pouze výjimečně tam, kde by porušením procesních předpisů v průběhu procesu došlo k nenapravitelnému důsledku, jako tomu je např. při odnětí věci zákonnému soudci. Jde především o to, aby takové rozhodnutí nebylo svévolné. V dané věci oba obecné soudy dospěly ke zcela spolehlivým zjištěním, zakládajícím místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 8. Nebyl proto žádný důvod provádět další důkazy ani se vypořádávat s tím, proč další důkazy prováděny nebyly, neboť jimi nebylo možno zvrátit ta zjištění, o která soudy svá rozhodnutí opřely. Jiný postup by se právě proto, že šlo o procesní rozhodnutí, dostával do rozporu s požadavkem na projednání věci bez zbytečných průtahů.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu