Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 3159/12 ECLI:CZ:US:2013:3.US.3159.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismissed constitutional complaint against civil court ruling on enforcement order validity.

Geschäftsnummer III.ÚS 3159/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by ABF, a.s., against a Prague City Court decision that denied an enforcement order. The applicant argued that parallel proceedings created legal uncertainty and violated her constitutional rights regarding property and defense. The court ruled that the Constitutional Court's jurisdiction is limited to reviewing compliance with constitutional principles, not the substantive correctness of lower court decisions or judicial inconsistencies.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Ústavní soud přezkumuje dodržení ústavněprávních principů, nikoliv věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal substantive review limitation legal certainty principle enforcement order validity judicial inconsistency

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedeným usnesením obecného soudu byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl.
čl. 2 odst. 1 až 3, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 1 až 3, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby toto usnesení zrušil.
čl. 83 Ústavy
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
§ 77 odst. 1 o. s. ř.
Důsledkem toho, co bylo řečeno o povaze ústavně právního přezkumu otevřeného ústavní stížností, je úsudek, že není úkolem Ústavního soudu podat obecný výklad kritického ustanovení § 77 odst. 1 o. s. ř., resp.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 2011 č. j. 11 Cmo 331/2011-87
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 2 Nc 1073/2012-138

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ABF, a. s., se sídlem v Praze 9, Mimoňská 645, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2012 č. j. 51 Co 92/2012-62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedeným usnesením obecného soudu byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 1 až 3, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby toto usnesení zrušil.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 18. 10. 2011 č. j. 74 EXE 5038/2011-9 s poukazem na § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v účinném znění, nařídil exekuci pravomocného a vykonatelného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2011 č. j. 2 Nc 1073/2011-20 k uspokojení "pohledávky" oprávněné (stěžovatelky) "spočívající v tom", že povinná (společnost PVA servis, s. r. o.) je povinna zdržet se vstupu na specifikované pozemky. Provedením exekuce pověřil soud Mgr. Martina Svobodu, soudního exekutora, Exekutorský úřad Teplice.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, a rozhodl o nákladech řízení, resp. exekuce.

V ústavní stížnosti stěžovatelka označuje usnesení Městského soudu v Praze za svévolné, neboť ji staví do situace, kdy byl "v její prospěch vydán vykonatelný a pravomocný exekuční titul" (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2011 č. j. 2 Nc 1073/2011-20), který byl následně "potvrzen" (usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 2011 č. j. 11 Cmo 331/2011-87 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 2 Nc 1073/2012-138), avšak nemůže se domoci ochrany svých práv v řízení exekučním. Stěžovatelka dovozuje, že postupem rozhodujícího soudu, který ve dvou paralelních řízeních hodnotil stejnou otázku odlišně, došlo k prolomení principu právní jistoty.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Garance rozhodnutí věcně "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá, neplyne ani ze stěžovatelkou dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Výjimku zde představují až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Důsledkem toho, co bylo řečeno o povaze ústavně právního přezkumu otevřeného ústavní stížností, je úsudek, že není úkolem Ústavního soudu podat obecný výklad kritického ustanovení § 77 odst. 1 o. s. ř., resp. procesních konsekvencí výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2011 č. j. 2 Nc 1073/2011-20; zde postačí se soustředit k úsudku, že pojetí, z nějž interpretačně vycházel městský soud v ústavní stížností napadeném usnesení, námitkami, které uplatnila stěžovatelka, jednoznačně zpochybnitelné není. Naopak jeho názor, že stěžovatelka nedostála povinnosti uložené se zřetelem na § 77 odst. 1 o. s. ř., jestliže v určené lhůtě nepodala adekvátní žalobu na zdržení se neoprávněných zásahů (srov. § 126 odst. 2 obč. zák.) do jejího práva, nýbrž žalobu na náhradu škody, zastávat objektivně lze (a nad rozhodný rámec se sluší dodat, že je i z hlediska podústavního obhajitelný). Dosah stěžovatelkou zdůrazňovaného ("jiného") pojímání účinků její žaloby Vrchním soudem v řízení, z nějž vzešel vykonávaný titul, městský soud v napadeném usnesení vysvětlil rovněž uspokojivě (ostatně otázka podání žaloby byla v odvolacím řízení ve věci předběžného opatření bez významu).

Stojí též za zaznamenání, že úkolem Ústavního soudu není ani sjednocování judikatury obecných soudů, a i proto stěžovatelčin poukaz na jejich údajně nejednotnou rozhodovací praxi (rozpor ústavní stížností napadeného usnesení s usnesením téhož soudu ze dne 28. 6. 2012 č. j. 2 Nc 1073/2012-138) není v řízení o ústavní stížnosti případný.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu