Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 3874/12 ECLI:CZ:US:2013:3.US.3874.12.1 KI-generiert

III.ÚS 3874/12 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer III.ÚS 3874/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Oldřiškou Luňáčkovou, advokátkou se sídlem Moskevská 1523/63, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2012 č. j. 19 Co 336/2012-397 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. července 2012 č. j. 12 P 18/2012-323, takto:

Legislator-Regeste

KI-generiert

III.ÚS 3874/12 · Ústavní soud České republiky: Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Oldřiškou Luňáčkovou, advokátkou se sídlem Moskevská 1523/63, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2012 č. j. 19 Co 336/2012-397 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. července 2012 č. j. 12 P 18/2012-323, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 6. 12. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhl, aby Ústavní soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále též jen "obvodní soud"), aby věc vedenou pod sp. zn. 12 P 18/2012 přidělil ve lhůtě 15 dnů od doručení nálezu "zákonnému soudci, který bude určen na základě rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 6, souladným se zásadami předvídatelnosti a transparentnosti soudní agendy". Současně navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, eventuálně aby Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") uložil nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, v napadeném usnesení obvodní soud vyslovil, že v řízení o návrhu otce (tj. stěžovatele) na nařízení předběžného opatření, podaném ve věci péče o nezletilou Janu P. (jedná se o pseudonym), není soudem místně příslušným, a že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 4 jako soudu místně příslušnému. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, avšak městský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na zákonného soudce, přičemž vytýká obvodnímu i městskému soudu, že jejich systém přidělování věcí soudcům je nesrozumitelný, nepředvídatelný, resp. netransparentní. Dále namítá, že v odvolacím řízení navrhl provedení řady důkazů a vyjádřil nesouhlas s tím, aby toto řízení proběhlo bez účasti účastníků řízení, městský soud se však s jeho důkazními návrhy v napadeném rozhodnutí nevypořádal, nevypořádal se ani s jeho námitkami stran nesprávného obsazení soudu, a rovněž neuvedl, proč jednání nenařídil.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

V ústavní stížnosti stěžovatel sice upozorňuje na řadu pochybení, jichž se obecné soudy měly v daném řízení dopustit, jde-li však o samotné rozhodnutí o místní (ne)příslušnosti, žádné námitky nevznáší. Z napadených rozhodnutí je současně patrno, že sám stěžovatel v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že obvodní soud není soudem příslušným, s tím, že nezletilá bydlí na adrese v P., a dále že v odvolání uvedl, že místně příslušným je právě Obvodní soud pro Prahu 4. Jestliže tedy stěžovatel neměl a nemá vůči výroku o místní (ne)příslušnosti žádné výhrady, je zřejmé, že se jím namítané vady do výsledku daného řízení (negativně) nepromítly, a případný kasační zásah Ústavního soudu by tudíž postrádal smysl, resp. by byl kontraproduktivní, neboť by mohl vést jen k prodloužení daného řízení. Domáhá-li se stěžovatel v ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud uložil obvodnímu soudu výše uvedenou povinnost, takovému návrhu nelze vyhovět již jen z toho důvodu, že takovéto rozhodnutí je podmíněno zrušením napadených rozhodnutí; navíc Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti může rozhodnout jen způsobem předpokládaným v ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž k projednání návrhů učiněných v jiném smyslu nemá žádnou kompetenci.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), event. také odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl. Jde-li o stěžovatelovy návrhy na náhradu nákladů řízení či náhradu nákladů právního zastoupení, Ústavní soud stěžovateli ničeho přiznat nemohl, neboť pro to nebyly splněny zákonné podmínky (srov. § 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 15. dubna 2013

Michaela Židlická v. r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu