Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 3409/12 ECLI:CZ:US:2013:3.US.3409.12.1 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as ordinary courts did not violate constitutional rights.

Geschäftsnummer III.ÚS 3409/12
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the Novotný siblings against lower court rulings. The applicants argued that the courts failed to protect their rights regarding a lawyer's misappropriation of funds, but the Court found no constitutional violation. The Court emphasized its limited power to review only constitutional principles, not the factual correctness of ordinary court decisions.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; čl. 83 Ústavy; Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí a jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržení ústavněprávních principů a ochraně základních práv a svobod.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint limited review power ordinary courts fundamental rights procedural efficiency

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl.
čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl.
čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
čl. 83 Ústavy
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl.
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Petra Novotného a 2. Idy Novotné, zastoupených JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 č. j. 33 Cdo 4980/2010-147, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010 č. j. 22 Co 98/2010-116 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 8. 2009 č. j. 27 C 295/2007-86, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že shora uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů potvrdil rozsudek, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl jejich žalobu proti žalovanému Mgr. Jaroslavu Kratochvílovi (v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi) o zaplacení částky 6 263 566 Kč s příslušenstvím.

Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].

V ústavní stížnosti stěžovatelé setrvávají v přesvědčení, že vedlejší účastník, s nímž coby advokátem sjednali smlouvu o úschově, nebyl oprávněn peněžní prostředky, které složili na jeho bankovní účet k úhradě kupní ceny, vyplatit (neztotožněné) osobě, vydávající se za vlastníka (a prodejce) nemovitostí, k jejichž převodu kupní smlouva směřovala.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.

Obecné soudy ústavněprávně přijatelně položily důraz na okolnost, že stěžovatelé neprokázali, že vedlejší účastník v rozporu s jejich příkazem vyplatil finanční prostředky, které mu svěřili, osobě odlišné od osoby, s níž uzavřeli kupní smlouvu ("prodávajícímu"), přičemž - v kontextu smlouvy o úschově (sjednané mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem) - nepovažovaly rozhodující soudy za směrodatné, že tato osoba (označující se za prodávajícího) vlastníkem nemovitostí konkretizovaných v kupní smlouvě nebyla.

Z hledisek ústavněprávního přezkumu nelze ničeho vytknout ani úvahám dovolacího soudu ohledně rozdílného obsahu smlouvy o úschově a inominátní tzv. svěřenecké smlouvy, resp. odtud plynoucích důsledků složení peněžních prostředků na účet advokáta ve vztahu k zániku závazku vůči věřiteli (ve sledovaných souvislostech převodci).

Oproti názoru stěžovatelů tudíž jest mít rozhodnutí obecných soudů i za adekvátně odůvodněná.

Co do námitek směřujících proti rozhodnutí dovolacího soudu postačí uvést, že stěžovatelé soudu sice vytýkají nesprávný postup, nekonkretizují však, v čem měl - v kontextu dovolání přípustného toliko v režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - pochybit, a ani Ústavní soud v jeho rozhodnutí takové pochybení neshledává.

Shrnutím uvedeného nelze než dospět k závěru, že námitky uplatněné stěžovateli nejsou způsobilé posunout věc jejich ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny; že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím. Stěžovatelům se tedy zásah do základních práv doložit nepodařilo.

Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Z řečeného vyplývá, že tak je tomu v dané věci.

Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2013

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu