Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of remedies and premature filing.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti JUDr. Zdeňka Veverky, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem nám. Republiky 2, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1626/2011-47 ze dne 29. března 2012 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu, proti němuž není ústavní stížnost ze své podstaty zásadně přípustná (obdobně viz např. usnesení ve věci

sp. zn. III. ÚS 241/97

), neboť v řízení ve věci samé byla věc vrácena soudu prvé stolice k dalšímu řízení. Není tak splněna podmínka vyčerpání všech relevantních procesních prostředků, které stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud nepřehlédl, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto v samostatném výroku, nicméně skutečnost, že pravomocné odsuzující rozsudky byly Nejvyšším soudem zrušeny, současně znamená, že předmětné trestní řízení nebylo skončeno, když právní moc odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu byla prolomena kasačním zásahem dovolacího soudu, a proto je v tomto stádiu ústavní stížnost předčasná.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv je soud prvního stupně ve svém dalším postupu vázán právními názory Nejvyššího soudu, není jimi "svázán" potud, pokud má dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatele. Proto rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy soud prvého stupně, byť vázán právními názory vyslovenými v napadeném usnesení dovolacího soudu, teprve rozhoduje o dalším postupu v trestním řízení, by bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti.

Na tomto místě je ovšem třeba upozornit, že odmítnutím předčasné ústavní stížnosti není stěžovatel jakkoli zbaven práva napadnout i shora označené kasační usnesení Nejvyššího soudu poté, co řízení v posuzované věci bude pravomocně skončeno, jestliže je náležitým způsobem (tj. především řádně a včas) opět napadne ústavní stížností, nebude-li ji možné podat již dříve za splnění podmínek uvedených v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ve světle řečeného byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 2. dubna 2013

Stanislav Balík, v. r.

soudce zpravodaj