Constitutional Court of Czech Republic dismissed constitutional complaint regarding detention without personal hearing.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a detainee against lower court decisions on his release from custody. The applicant argued that his rights were violated because courts did not personally hear him despite his 23-month detention and offered bail, while also claiming a violation of public hearing rights. The court ruled that the lack of a personal hearing did not constitute a rights violation since the detainee had direct access to the court and could submit requests within legal intervals, and that the detention grounds remained valid regardless of time served.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 67 odst. 1 písm. a) trestního řádu; § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu; § 8 odst. 1, 2, 5 Listiny základních práv a svobod: The absence of a personal hearing by the court does not violate fundamental rights if the accused retains direct access to the court to submit requests and if no substantial change in circumstances occurred.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., toho času ve vazební věznici, zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem, Legerova 44, 120 00, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 57 T 3/2012-3128 ze dne 21. prosince 2012 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 6/2013 ze dne 14. února 2013, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod. K porušení garantovaných práv a svobod mělo dojít tím, že jej soudy při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby osobně nevyslechly, že byl sice nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmi let, což je hranice rozhodná pro naplnění ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, ale vazebně je stíhán již 23 měsíců, takže by se uvedená hranice měla o tuto dobu snížit, v důsledku čehož by zmíněný vazební důvod naplněn nebyl. Brojil i proti tomu, že soudy nepřistoupily na jeho nabídku kauce ve výši 2 mil. Kč. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pak namítal, že bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, nebyla mu dána možnost se vyjádřit, zda se chce, či nechce zúčastnit vazebního zasedání, jež se mělo konat, neboť mezi posledním vazebním zasedáním a okamžikem rozhodování o jeho žádosti uplynula doba 4 měsíců, přičemž obviněný by měl být podle ustanovení § 73d odst. 3 písm. b) trestního řádu slyšen při rozhodování o vazbě, nestalo-li se tak v posledních 6 týdnech.
II. 2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl vzat na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 37 Nt 33/2011 ze dne 20. 4. 2011 do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. b) trestního řádu s účinností od 19. 4. 2011 v 06:00 hod. Následně bylo rozhodováno o trvání vazby a o žádostech stěžovatele o propuštění z vazby. Dne 19. 3. 2012 byla podána obžaloba, o níž bylo dne 19. 11. 2012 rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem; stěžovatel byl (nepravomocně) uznán vinným ze spáchání několika trestných činů, mimo jiné podvodu se způsobenou celkovou škodou ve výši cca. 82 mil. Kč. Naposledy bylo o vazbě stěžovatele rozhodováno 7. 9. 2012 k jeho žádosti o propuštění z vazby.
3. Z informace o průběhu řízení sp. zn. 57 T 3/2012 vedeném před Městským soudem v Praze pak vyplynulo, že ve věci bylo nařízeno jednání na dny 4., 6. a 7. 9. 2012, dále 3. a 16. 10. 2012 a konečně 15. a 19. 11. 2012. Dne 19. 12. 2012 pak soud obdržel další žádost stěžovatele o propuštění z vazby, o níž rozhodl jak nalézací, tak stížnostní soud v neveřejném zasedání rozhodnutími, jež jsou touto stížností napadena.
III. 4. Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není přednostně povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 161/04
ze dne 13. 5. 2005, dostupné in http://nalus.usoud.cz). Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
5. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 18/96
ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145) dostupné in http://nalus.usoud.cz].
6. Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [viz např. nález
sp. zn. I. ÚS 603/07
ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn.
sp. zn. I. ÚS 2705/07
ze dne 21. 11. 2007, vše dostupné in http://nalus.usoud.cz)]. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
7. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak.
8. Ústavnímu soudu v této fázi trestního řízení zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud připomíná i uznávanou literaturu, z níž lze dovodit, že rozhoduje-li obecný soud o vazbě, důvodnost trestního stíhání sice zvažuje, nicméně jen do té míry, aby zjistil právě a jen "onu důvodnost", nikoli například proto, aby dával závazné pokyny v přípravném řízení trestním atp.; proto i odůvodnění jeho rozhodnutí se týká zejména existence vazebních důvodů (srov. k tomu přiměřeně Pavel Šámal a kolektiv Trestní řád, 6. vydání, Praha: C. H. Beck 2008, s. 466 a násl.). Předmětem přezkumu Ústavním soudem tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavněkonformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou vzetí stěžovatele do vazby a jejího trvání, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§ 67 trestního řádu).
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená rozhodnutí z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí zejména § 134 odst. 2 trestního řádu obstojí, a to v nezbytném rozsahu stran odůvodnění rozhodnutí trvání důvodů vazebního stíhání stěžovatele [§ 67 písm. a) trestního řádu].
11. Soudy nepochybily, jestliže shledávají existenci důvodu vazby stanoveného § 67 písm. a) trestního řádu. Fakt, že byl stěžovatel nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 8 let, nijak neimplikuje, že by o výši trestu nemohlo být později rozhodnuto jinak. Stejně tak nelze dovozovat, že dosavadní doba vykonané vazby má vliv na kritérium hrozby vysokým trestem; tato hrozba bez ohledu na dobu vazby stále trvá. Tyto dvě právní skutečnosti (délka vazby a trest) naleznou svého průniku až v rámci usnesení, zpravidla přijímaném zároveň s nařízením výkonu trestu, kdy se vazba započítá podle stavu ke dni nařízení výkonu trestu, a to od doby, kdy osobní svoboda stěžovatele byla omezena.
12. K námitce absence osobního slyšení Ústavní soud uvádí, že jeho samotný nedostatek nemůže založit porušení základních práv stěžovatele za situace, kdy se stěžovateli dostalo prostoru brojit proti dalšímu trvání vazby v rámci hlavního líčení (dne 15. a 19. 11. 2012). Pro posouzení ústavnosti vazebního rozhodnutí soudu má totiž zásadní vliv skutečnost, že stěžovatel měl v rozhodném období bezprostřední přístup k soudu, kde mohl sám nebo prostřednictvím svého obhájce učinit jakýkoli návrh týkající se vazby, např. upozornit na zánik vazebních důvodů. Intervaly osobního slyšení obviněného mají své opodstatnění, ale i racionální meze. I při garanci striktního formálního procesu má obviněný možnost své chování přizpůsobit zákonným limitům a v čase vhodným uplatňováním návrhů, žádostí, ale i opravných prostředků, dosáhnout pro sebe optimálního výsledku. Jiný přístup s sebou přináší riziko, že očekávání obviněného, aby byl ke každému svému návrhu osobně slyšen, zůstanou nenaplněna. Ústavní soud však podotýká, že právo na osobní slyšení by i přes uvedené vzniklo tehdy, jestliže by v mezidobí došlo k objektivní podstatné změně okolností; tato okolnost však zjištěna nebyla a ani stěžovatel ji nijak nezmínil.
13. K poslední námitce stěžovatele je nutno uvést tolik, že soudy při posuzování využití náhrady vazby jiným institutem, vzaly v úvahu zejména povahu trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, a jeho osobu, jakož i možnost dosažení účelu vazby některou z těchto náhrad - soudy tuto úvahu rozvedly ve svých rozhodnutích, zdůraznily, že za uvedených konkrétních okolností vůbec nepřichází v úvahu ani působení (dohled) probačního úředníka na obviněného, ani slib obviněného, že bude vést řádný život. Z hlediska ochrany osobní svobody stěžovatele, jež je zaručena ústavním pořádkem, je rozhodující, že se soudy námitkami a návrhy stěžovatele zabývaly, a výrok, na jehož základě byl dočasně osobní svobody zbaven, je náležitě odůvodněn; nelze totiž ztrácet ze zřetele, že instituty nahrazující vazbu, jsou instituty fakultativními, a jejich využití je zcela na úvaze soudu.
IV. 14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu