Constitutional Court dismisses appeal against lower court rulings on legal representation in enforcement proceedings.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by Michal Budec against rulings from the District and Regional Courts in Plzeň. The applicant argued that the appellate court's reasoning regarding his capacity to represent himself was arbitrary and violated his constitutional rights. The court determined that the lower courts properly justified their decisions based on the applicant's likely unsuccessful legal strategy and did not require constitutional review.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Constitutional complaints are inadmissible when the lower courts have adequately reasoned their decisions regarding the necessity of legal representation in enforcement proceedings.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Michala Budecia, zastoupeného JUDr. Jitkou Příborskou, advokátkou se sídlem v Plzni, Habrmannova 23, proti usnesením Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 73 Nc 970/2003 ze dne 3. září 2012 a Krajského soudu v Plzni sp. zn. 56 Co 645/2012 ze dne 15. listopadu 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jejich výrocích pod body II. a domáhá se jejich zrušení.
Jak patrno z obsahu napadených rozhodnutí, nebylo prvým z nich vyhověno stěžovatelovu návrhu na ustanovení zástupce pro zastupování v dovolacím řízení proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2012 sp. zn. 11 Co 386/2012 v podstatě s odůvodněním, že jedna ze zákonných podmínek pro ustanovení zástupce (§ 30 odst. 1 a 2, § 138 odst. 1 o. s. ř.) není dána, neboť ze strany stěžovatele jde v dovolání o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Druhým v záhlaví označeným rozhodnutím pak odvolací soud usnesení soudu I. stupně v napadeném výroku jako věcně správné potvrdil.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel s uvedeným závěrem polemizuje, zejména zpochybňuje část odůvodnění odvolacího soudu, konstatující s odvoláním na obsah exekučního spisu, že stěžovatel zná svá práva, je schopen formulovat své návrhy i volit odpovídající postupy. Toto odůvodnění odvolacího soudu podle stěžovatele, za situace, kdy v dovolacím řízení je zastoupení ze zákona povinné, není řádné a přesvědčivé a obsahuje prvek libovůle. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy
sp. zn. III. ÚS 126/04
,
III. ÚS 303/04
,
II. ÚS 539/02
,
IV. ÚS 221/04
a další). Takový stav v posuzované věci zjištěn nebyl. Soud I. stupně své rozhodnutí náležitě odůvodnil rozvedením důvodů (prodej majetku v exekuci je zákonným způsobem omezení vlastnického práva, cenu dražené nemovitosti nelze zpochybňovat teprve v rámci opravných prostředků proti usnesení o udělení příklepu a další) pro závěr, že na straně stěžovatele jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Aniž by pak Ústavní soud považoval za potřebné vyjadřovat se a hodnotit část odůvodnění odvolacího soudu stěžovatelem zpochybňovanou, nepovažuje jeho potvrzující rozhodnutí za vybočující z příslušných pravidel, vyžadující tak zásahu Ústavního soudu, neboť odvolací soud v prvé řadě v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na odůvodnění a správné závěry soudu I. stupně, kteréžto závěry lze akceptovat. Proto z uvedených důvodů stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu